Kritiku jsem příliš nechápal. Trenér Bílek odvedl skvělou práci, vzpomíná Jiráček

Pro seriál, který web Sport.cz připravil v rámci vzpomínání na účast českého týmu na evropských fotbalových šampionátech, nemohl být někdejší záložník Jiráček opomenut. V roce 2012 se dvěma góly podílel na postupu ze skupiny do čtvrtfinále Eura. Klíčová byla i jeho branka v kvalifikaci proti Černé Hoře. Na hlášku komentátora Jaromíra Bosáka „Pojď, synu“ nejde zapomenout.

Působení české reprezentace na šampionátu v roce 2012 bylo nakonec hodnocené jako úspěšné. Původně však nálada okolo nároďáku příliš radostná nebyla. Tým trenéra Michala Bílka ve skupině narazil na Rusko, Řecko a Polsko a hned v prvním zápase přišlo klopýtnutí.

(zamyslí se) Nakoplo nás to. Vše začalo ale už před mistrovstvím, kdy byla nevole proti trenéru Bílkovi. Přeneslo se to i do prvního střetnutí na Euru a prohra byla pomyslnou třešničkou na dortu za celým tím obdobím. My jsme si byli moc dobře vědomi toho, že jsme zápas nezvládli. Sami jsme měli jiná očekávání. Na druhou stranu si ale myslím, že nám taková facka dost pomohla.

Co následovalo?

Sedli jsme si a spoustu věcí si vyříkali. Chtěli jsme všem kritikům, kteří proti nám stáli, ukázat, že se mýlí. Naším cílem bylo lidem dokázat, že jsme jeden tým, který sice nemá v kádru individuality, ale že umíme táhnout za jeden provaz. A to se vlastně následně během turnaje potvrdilo.

Pod trenérem Bílkem se hrál spíše pragmatický než líbivý styl fotbalu. Jak jste se s tímhle faktem prali?

Každý by chtěl hrát hezký fotbal, dávat spoustu branek, bavit diváky a vítězit. Realita byla ale jiná. Generace Pavla Nedvěda či Karla Poborského byla pryč. Přišli jsme na řadu my. Byli jsme typologicky jiní a trenér s tím musel pracovat. Já do trenérské role teď taky zabrušuji. Žádný kouč nechce prohrávat a fotbal přizpůsobit tomu, jaké má hráče. Trenér Bílek za mě odvedl dobrou práci. Dostali jsme se ze skupiny a popravdě jsem tu kritiku chvílemi až nechápal.

Jaká byla trenérova reakce po zápase s Ruskem?

(usměje se) Žádný vítr se nekonal. Spíše jsme byli všichni zklamaní, věřili jsme si. Už před šampionátem jsme věděli, že skupina je hratelná. Po prvním zápase jsme ale rychle vystřízlivěli. Opět se ale vracím k tomu, že nám kritika hodně pomohla. Měli jsme plno charakterově skvělých hráčů, kteří se k tomu postavili čelem a následně jsme to ukázali i na hřišti.

Střetnutí s Řeckem jste už ale zvládli a vy jste přidal i svou první trefu na turnaji.

Bylo to nesmírně důležité pro naši psychiku. Jednoduše jsme to zlomili. Za výhrou jsme si šli od začátku, a byť to byl spíš bojovný výkon, zasloužili jsme si tři body.

Jednalo se o pomyslnou satisfakci?

Trochu ano. Celou sezonu ve Wolfsburgu jsem neměl jednoduchou. Změna prostředí, nový trenér a neskutečně náročné dávky. Bylo to těžké, ale kluci mě v nároďáku podrželi a společně jsme to zlomili právě v utkání s Řeckem.

Třetí zápas ve skupině byl tím klíčovým. S Polskem jste se přímo rvali o postup. Jediný postupový gól jste vsítil vy. Byla to životní trefa?

To víte, že si často vzpomenu. Člověk je za tyhle momenty moc rád. Tehdy to bylo pro mě něco nového. Jsem na to nesmírně pyšný, byla to jedna z nejhezčích chvil mé kariéry. Hrát za reprezentaci je splněný sen každého kluka a vítězný gól v tak důležitém zápasu byl pomyslnou třešničkou.

Emoce se najednou začaly obracet také u fanoušků. Z „nejhoršího“ týmu jste najednou byli hoši, kteří se podobají reprezentaci z roku 1996.

Abych pravdu řekl, tohle je věc, která mě na tom českém národě trochu mrzí. U nás nemůže být něco mezi, vždy jdeme z extrému do extrému. Buď je něco super, anebo hrozný. Přece jen to je fotbal a hráči jdou na hřiště vyhrát každý zápas. Nikdo nechce prohrávat. Jednou to vyjde a jindy ne, to je život. V tom je i ten samotný sport hezký.

Pokračujte…

Jsem si vědom toho, že když se nám nedařilo, přišla kritika. Pak bylo příjemné číst i hezké věci. Vlna nové energie byla pozitivní a příjemná. Na druhou stranu nejde přece týden nadávat a druhý zase fandit. My jsme ale už v té době byli dost uzavření do sebe. Nechtěli jsme si nic připouštět, ať už negativa či přílišnou chválu. Šli jsme zápas od zápasu, a nakonec z toho bylo čtvrtfinále.

Na velkou podporu v ochozech se mohl spoléhat český národní tým i na letošním Euru v Německu. U vás to bylo dost podobné, akorát jste zajížděli na druhou stranu hranic, tedy do Polska.

Vždy je to pro ten tým lepší, když se hraje někde blízko. Bylo super, že se vypravovaly vlaky i autobusy. Lidi často jezdili i po vlastní ose autem. Mě osobně ale tehdy překvapili polští příznivci, kteří drželi celý šampionát s námi a dost nám fandili. Byť jsme Poláky vyrazili, mělo to pozitivní atmosféru. Cítil jsem se skvěle díky tomu.

Ve čtvrtfinále jste narazili na Portugalsko. Bojovali jste, dlouho bránili nerozhodný výsledek, ale Cristiano Ronaldo nakonec rozhodl. Jak pamatujete na tento osudný duel?

Moc dobře jsme si uvědomovali, proti komu budeme hrát. Věděli jsme ale, čeho jsme schopni, a že týmovou prací můžeme dosáhnout dobrého výsledku. Teď zpětně víme, že Portugalci byli jasně lepší, postup si zasloužili. Chybělo ale tehdy pár minut a mohli jsme překvapit. Kdo ví, jak by dopadlo prodloužení nebo penalty.

Po letech se vaše umístění na Euru 2012 hodnotí jako úspěšné. Vidíte to stejně?

V mých očích to úspěch byl. Zvládli jsme jít z prvního místa ze skupiny. Musíme to brát i tak, jaká generace hráčů byla před námi. Ti kluci byli úplně jinde. My jsme hráli to, na co jsme měli, a myslím si, že každý postup ze skupiny je pro Česko úspěch. Obecně se ale všechno strašně moc vyrovnává a jsem toho názoru, že je jen otázka času, kdy se probojujeme i dál než do čtvrtfinále.