Hřiště ani hlediště Češi v Hamburku neovládli. Dominovali aspoň v hospodách

Několik tisíc českých fandů se po zápase vyrazilo bavit na nedaleké dostihové závodiště Trabrennbahn, kde našel útočiště Centropol Český dům. Necelé dva kilometry pěšky od stadionu šlo o logickou volbu zejména pro ty, kteří si chtěli po zápase poslechnout koncert skupiny Mirai nebo koncert Jakuba Děkana a neměli choutky na severoněmecké pivní počiny. Točený Staropramen za pět euro patřil spíše k tomu levnějšímu, co se dalo v Hamburku popít.

Tisíce Čechů však vyrazily také do autentických hospůdek a barů, z nichž se některé rozhodly i pro odložení zavírací doby. Češi měli žízeň. Točené pivo bylo samozřejmě hlavním artiklem, ale nebáli se ani tvrdšího sortimentu.

„Většina vašich měla poměrně hodně solidní nástup. Tři až čtyři velká piva za hodinu jsou vážně nadstandard. S příchodem večera pak přecházeli na místní pálenky. Koktejl a nealko si neobjednal snad vůbec nikdo. Jen jednomu člověku jsem nosil colu a trochu jsem se divil. Nakonec jsem přišel na to, že to byl řidič autobusu. Moc mu nezávidím, pár kluků to slušně přepísklo,“ říká mi v neděli s úsměvem Jens, barman jednoho z „nechvalně známých podniků“ na necudné ulici Reeperbahn.

Reeperbahn má však pro fotbalové fanoušky jeden zcela legitimní důvod k návštěvě, samozřejmě vyjma umístění značného množství náleven a podniků pochybné zábavy. Nachází se tam totiž fanshop nedaleko sídlícího klubu FC St. Pauli.

Design jejich reklamních předmětů pro fandy je tak populární, že jej často nosívají i lidé, kteří na stadion tohoto klubu v životě nezavítali. Tašky s lebkou se zkříženými hnáty tak zahlédnete v Hamburku skutečně každou chvíli.

Až do ranních hodin

Češi se však rozeseli do mnoha koutů města. Tamější vyhlášený rybí trh Altonaer Fischmarkt funguje od roku 1703 a v dnešní době už je vyjma prodeje ryb i farmářským tržištěm a místem zábavy. Vyjma zimních měsíců se jeho brány otevírají už s úderem páté hodiny ranní, končí přitom už v půl desáté dopoledne. Pokud jsem si jen na moment dovolil pochybovat o tom, že na místě někdo tak brzy bude, tiše se stydím.

V půl šesté ráno už jsou trhy v plném proudu. Stánků se skvělou kávou je kolem mě tolik, že nevím, který vybrat. Když konečně svírám „speciální kávu“ od trochu pochybného rastafariána Jessyho v rukou, slyším vzdálené dunění hudby. Nedá mi to a jdu se podívat, odkud se ozývá.

V hlavní hale Fischmarktu hraje na pódiu živá hudba a pod kapelou tojí či sedí u lavic stovky lidí popíjejících pivo a doslova demolující zdejší čerstvé rybí sendviče. Před šestou ranní! A samozřejmě, české dresy nechybí ani tady. Na roztančenosti dotyčných je patrné, že si nepřivstali na ranní croissant s kávou a nepřišli si pro čerstvě vyuzeného úhoře k 85letému Dieterovi, zdejší legendě, která zde na trhu prodává své rybí speciality už přesně 65 let.

Zastavuje mě místní mladík v dresu St. Pauli s kelímkem piva v ruce a poplácává mě po zádech tak vehementně, že mi rastafariánská káva stěží zůstává v kelímku: „Vy Češi jste neskuteční. My pijeme celkem hodně, ale vy hrajete úplně jinou ligu. A viděl jsi někde v hospodách Gruzínce? Já teda skoro vůbec. Jako by se zjevili na stadionu a po konci zápasu se zase vypařili. Jó, to vy Češi nikdy nezklamete!“

Některé jistoty zůstávají.