Obrovská radost a oslava po tátovi. Španělé zlomili historické prokletí

Bylo to drama se vším všudy. Španělské vedení po trefě Olma. Srovnání Floriana Wirtze minutu před koncem základní hrací doby. A nakonec rozuzlení, které v závěru prodloužení čekal málokdo. „Nic jsem neslyšel, bylo úplné ticho. Když jsem viděl radující se spoluhráče, uvědomil jsem si, že to byl gól. Naprosto úžasné,“ popisuje Merino.

Po euforii se svými parťáky ale záložník Realu Sociedad nezapomněl ani na zlaté rodinné okamžiky. Vydal se k rohovému praporku a oběhl ho stejně jako jeho otec Ángel, když v roce 1991 slavil gól v dresu Osasuny – v Poháru UEFA a právě na stadionu ve Stuttgartu. Osasuna tehdy i přes drtivý nápor německého celku v závěru zvítězila 3:2 a prošla do třetího kola, kde vypadla s pozdějším vítězem celého ročníku Ajaxem.

„Tento stadion musí mít něco, co naší rodině přináší. Je to pro nás speciální místo,“ líčil Merino mladší, jenž na aktuálním Euru zasáhl zatím do všech duelů. Větší minutáž si však připsal jen proti Albánii, kdy trenér Luis de la Fuente s jistotou postupu v zádech protočil celou základní sestavu. Na svůj druhý reprezentační gól jistě nezapomene jak on, tak rodina, ale i celé Španělsko.

Zdá se to možná neuvěřitelné, ale jedna z nejúspěšnějších zemí fotbalové historie poprvé porazila na mistroství světa či Evropy pořádající stát.

Vše začalo na v pořadí druhém a kontroverzním MS v roce 1934. Existuje mnoho vzpomínek, jak domácí Itálii tlačil diktátor Benito Mussolini. O jak velkou propagaci fašismu šlo. Jak hráčům vyhrožoval smrtí, pokud turnaj neovládnou. Jak se scházel s rozhodčími.

Vyvrcholením bylo římské finále proti Československu, kdy Antonín Puč poslal partu kolem kapitána Františka Pláničky do vedení, jenže Italové za vydatné pomoci švédského sudího Ivana Eklinda a přehlížení surové hry odvrátili národní katastrofu a díky výhře 2:1 prodloužení uzmuli světový titul.

K tomu museli ve čtvrtfinále přejít přes Španěly, a to až v opakovaném utkání po úvodní remíze 1:1. Také zde několik Španělů kvůli zranění po ostrých zákrocích nedohrálo.

Při pohledu dál najdeme španělskou prohru 1:6 ve finálové skupině MS 1950 s Brazílií. Pak přišly tři nezdary na Euru. V roce 1980 remíza 0:0 ve skupině s Itálií, o čtyři roky později bolavá porážka 0:2 ve finále s Francií a hned na dalším turnaji prohra 0:2 ve skupině, kdy na druhé straně stálo Západní Německo.

Euro 1996 přineslo Španělům konec ve čtvrtfinále s Anglií (0:0 a 2:4 na penalty) a podobný osud se psal o šest let později na MS s Jižní Koreou (0:0 a 3:5 po penaltách). Ještě nekončíme a připomeňme si porážku 0:1 s Portugalskem ve skupině Eura 2004 a konečně zde máme neúspěch na MS 2018, kdy nad síly Španělů byli v osmifinále Rusové (1:1 a 3:4 na penalty).

Každá série však jednou končí a doba, kdy se Španělé marně pokoušeli porazit pořádající země velkých turnajů, je od pátečního večera minulostí. Trvala téměř sto let, ale hrdina jménem Mikel Merino její další pokračování neumožnil.

„Je to historická noc. Jsem hrdý, že mohu z pozice trenéra reprezentovat naši zemi. Jsme přesvědčeni, že s tímto týmem můžeme dojít ještě hodně daleko,“ hlásí de la Fuente. V úterním semifinále ho čeká Francie.