Hranáč: Věřím, že si proti Ronaldovi zahraju. Horváth s Limberským pro nás byli bohové

V Plzni prožil parádní sezonu, štípnout se ale čtyřiadvacetiletý stoper nemusí. Pokud neznáte jeho příběh, tady je. Hranáč ve velkém rozhovoru pro Sport.cz vypráví o denním cestování z domovské Kdyně do Plzně, když mu bylo čtrnáct. Přibližuje, jak s úžasem pozoroval Pavla Horvátha a spol. nebo proč se stal obráncem.

Asi jo. Jdu si za svým cílem, chci se pořád posouvat a tu cestu si užívám. Ale přiznávám, že na začátku sezony se mi nezdálo o tom, že budu s vámi sedět na soustředění reprezentace a dělat rozhovor. Každopádně jsem rád, že se mi takhle daří a že to můžu ukazovat.

Samozřejmě jsem byl potěšen, volí ji experti UEFA. Je to pro mě velká čest a jsem rád, že v ní jsem. Ale zase si to nesmím moc brát. Byl bych radši, kdybychom postoupili v evropských pohárech ještě dál (Plzeň vypadla ve čtvrtfinále s Fiorentinou – pozn. aut.).

Nemyslím si. Každý rok se víc a víc etabluju ve velkém fotbale, začínám si víc věřit, cítím se pořád lépe. Rostu, sbírám zkušenosti. Vše je lepší a lepší.

Je pravda, že se to snažím eliminovat. Nevím, jestli je špatné věci o sobě číst, ale osobně cítím, že pro mě je lepší, když se soustředím jen na daný zápas a na fotbal. Nechci si nechávat vnucovat názory někoho jiného. Každý má svou cestu. Ale samozřejmě se ke mně někdy něco dostane. Třeba o tom, že jsem se dostal do ideální sestavy Konferenční ligy, mi řekl strejda, když jsem se s ním bavil o něčem jiném. Ta zpráva byla asi už dvě hodiny venku, dozvěděl jsem se ji od něj.

Myslím, že z velké části může za vše důvěra, kterou jsem v této sezoně dostal. Když vám trenér věří, je to ten nejdůležitější faktor a pro hráče velká pomoc. Zároveň jde i o moje nastavení, jak jsem chodil do zápasů.

Pan Trousil je asi můj hlavní mentor, pohybuje se kolem mě každý den. Mluvíme spolu pořád, rozebíráme spolu všechny věci. Jako obránci si dáváme individuální tréninky. Tedy my mladší, Hejdys (Lukáš Hejda – pozn. aut.) se už do nich moc nepouští (úsměv). Pilujeme věci, které trenéři vidí v zápasech. Postupně se zlepšujeme. Od trenéra pana Koubka cítím důvěru. Je to velký profesionál.

Každý z nás má svou kartu a na ni trenéři píšou naše přednosti a slabiny. Podle toho pracujeme.

Nezlobte se, ty bych nechtěl odkrývat. (úsměv)

Obecně každý krok v mé kariéře přinesl nějaký efekt. Už předtím jsem byl půlroku v Liptovském Mikuláši, kde jsem byl sám. Cesta domů trvala devět hodin, nemohl jsem si tam na otočku zajet. Hostování v Pardubicích bylo velice důležité, prostředí tam je pro mladé hráče a jejich rozvoj ideální. Nastupovali jsme spolu s Tomášem Vlčkem. Pro nás dva jde o neuvěřitelný příběh, že jsme spolu v reprezentaci. Strašně si vše užíváme.

Ne. Pořád se povzbuzujeme. Během sezony si často píšeme. Když se někomu z nás něco povede, pochválíme se. Když druhý nehraje, hned si píšeme, co se děje. V reprezentaci spolu trávíme hodně času.

Neřešíme to. Ovšem bylo by super, kdybychom oba nastoupili. Je jedno, na jaké pozici, Tomáš umí zahrát i pravého beka. Chceme hrát, ale především si oba přejeme, aby bylo mužstvo úspěšné.

Byl bych rád, kdybych se ukázal, ale prioritou je týmový úspěch. Na ten všichni koukáme. Ono když ho dosáhnete, individuality vyletí. Jsou tu mladí a perspektivní kluci, kteří si jdou za svým cílem. Cítím, že je tu dobrá parta a že by z toho mohl být úspěch. Nemusí to dopadnout, ale hlavní je, abychom na hřišti nechali všechno.

Snažím se tohle vůbec neřešit. Manažerů se neptám, jestli se něco děje. Každý půlrok se může stát cokoliv, vždyť na začátku této sezony jsem nevěděl, jestli v Plzni vůbec zůstanu. Mám tam smlouvu, není tedy co řešit, a teď se soustředím jen na reprezentaci.

Doufám, že se to stane. Věřím, že si proti němu zahraju.

Vždycky byl mým hlavním vzorem a je jím pořád. Líbí se mi jeho charakter. Snažím se pochopit jeho motivaci. Pořád si jde za úspěchem, i když je finančně zajištěný. To samé platí pro Lionela Messiho. Strašně je obdivuji.

Byl jsem útočníkem, záložníkem, obráncem, dokonce i brankářem. V mládeži jsem prostřídal všechny pozice. Hrál jsem tam, kam jsem se zrovna hodil.

Zlom nastal, když jsme hráli v mládeži krajské finále a proti nám stála Viktoria Plzeň. Já hrál ještě za Kdyni. Proti silnějším soupeřům jsem nastupoval v obraně a během zmíněného finále si mě v Plzni vyhlédli. Šel jsem tam jako obránce.

Snažil jsem se, ale už to nevyšlo. Věřil bych si, že bych to zvládl. Ale máme individuálně lepší hráče směrem dopředu, tahle cesta už nejde změnit. (úsměv)

Měl jsem nabídku z Plzně už někdy v osmi letech, ale rodiče mě tam nepustili. Musel jsem zůstat doma pod dohledem, ale ve čtrnácti už přestup vyšel. První půlrok jsem dojížděl. Jezdil jsem z Kdyně, kde jsem chodil do školy. Bylo to strašně složité.

Můj režim fungoval tak, že jsem byl ve škole od osmi zhruba do jedenácti. Pak jsem se sbalil, šel na autobus, jel jsem dvacet minut do Domažlic. Tam jsem čekal na spoj do Plzně, kde jsem měl od tří do šesti trénink. V sedm jsem jel z Plzně vlakem a domů se dostal někdy v devět. Takhle jsem to měl celý týden. Po půlroce jsem šel bydlet na intr, což bylo správné rozhodnutí, měl jsem určitý komfort.

Jo. Hlava dostávala zabrat. Kolikrát jsem si říkal, že už tenhle režim nezvládnu. Nakonec jsem však rád, jak to všechno bylo.

Souhlasím. Půlroku jsem tam byl sám a pak ke mně přibyl Pavel Šulc. Je taky zajímavé, že s ním jsem tu v reprezentaci taky. Asi je to tak, že když k sobě někoho přitáhnu, je se mnou už pořád. S Pavlem se známe strašně dlouho. Je skvělé, že jsme tu oba.

Sen to byl, ale nemluvili jsme o tom. Každý se chce dostat co nejvýš. Já snil o tom, že budu hrát za Viktorku Plzeň nebo Real Madrid. Jedna část se mi už vyplnila. Myslím, že funguje, když si něco říkáte.

V áčku byli Pavel Horváth, David Limberský nebo Milan Petržela. Pro nás to byli bohové, dokonalí lidé. Vzhlíželi jsme k nimi, byli obrovskými personami. Bylo neuvěřitelné, jak hráli. Myslím, že už to ani nejde napodobit. Ligu válcovali, všechno se jim dařilo. Bylo to neuvěřitelné.

Pamatuji si, že když jsem byl na prvním tréninku v Plzni, přišel na něj z áčka Martin Fillo a trénoval s námi. Pak jsem se s hráči áčka potkával až někdy v sedmnáctce nebo devatenáctce, když jsme měli individuální tréninky. Chodili s námi hráči, kteří zrovna v tu chvíli nebyli tolik vytížení, nebo ti, kteří zrovna nejeli na pohárový zápas. Pamatuji si například na Vencu Pilaře nebo Andrease Ivanschitze. Taky jsme k nim vzhlíželi a viděli jsme, co musíme dělat. Oni k nám byli otevření.