Článek
„Náš sektor fandil jako v šílenství. Samozřejmě, oproti německé přesile jsme neměli šanci. Ale poradili jsem si s tím. Srby na naší tribuně jsme o přestávce učili písničku Holka modrooká, oni byli rádi, že fandí s námi a porážíme Němce. Byli jsme v absolutní pohodě. A když nakonec Tonda Panenka proměnil ‚zlatou‘ penaltu a šokoval tím nejen Němce, ale celý svět, byli jsme všichni jako v nebi,“ popisuje Jakoubek, kterému bylo tenkrát 21 let, v seriálu Sport.cz, jenž se vrací k nejúspěšnějším českým ME.
Ale pěkně popořádku. Když na jaře 1976 padlo rozhodnutí, že závěrečný turnaj nejlepší čtyřky mistrovství Evropy se uskuteční v Jugoslávii, neznalo nadšení budoucího sportovního novináře mezí. V Jugoslávii se narodil jeho táta, který v zemi od jara 1968 do léta 1972 působil jako novinář.
„Já jsem chodil v Bělehradě do srbské školy. Tehdy bývalo zvykem, že děti diplomatů nebo dopisovatelů v socialistických zemích chodily do sovětských škol. Ale táta si dupnul a zaplaťpánbůh prosadil svou. Do Jugoslávie se tenkrát běžně nejezdilo, museli jste žádat banku a kdovíkoho ještě o devizový příslib. Já jsem ho ale od roku 1972 nedostal. Nicméně teď se naskytla šance spatřit po letech spolužáky z bělehradské školy, šance opět vidět Jugoslávii, kde jsem vyrůstal,“ vzpomíná Jakoubek.
EURO 2024 v Německu
Letošní mistrovství Evropy ve fotbale se odehrálo v deseti německých městech od 14. června do 14. července 2024. Česká reprezentace obsadila v základní skupině čtvrté místo a do play off nepostoupila. Titul mistrů Evropy získali Španělé po vítězství 2:1 nad Anglií ve finále.
Životní sportovní zážitek ho stál na tehdejší dobu velké peníze - 3800 korun československých. Tolik stál 5denní zájezd od cestovní kanceláře Sportturist, která na turnaj vypravila jeden (!) autobus. „Naštěstí se mi podařilo jedno místo rezervovat. No, téměř čtyři tisícovky byly docela dost. Ale půlku jsem si vydělal na brigádách a půlku mi přidal táta,“ vypráví žurnalista.
V ceně zájezdu bylo také semifinále s Holandskem, které se hrálo na stadionu v Záhřebu v hustém dešti. Šokující vítězství 3:1 nad tehdejšími vicemistry světa si ale Jakoubek beztak užil. „Fandil jsem, mával jsem celý zápas vlajkou. Až jsem jednou slyšel, jak někomu za mými zády dala facku. Otočil jsem se, tam stáli Slováci. Omlouval jsem se, ale oni na mě: Neomlúvaj sa, mávaj! Pořád mi podávali slivovici, což byla v tom dešti náramná věc,“ culí se Jakoubek.
Po zápase uháněl na nádraží. Vlak na Bělehrad odjížděl kousek po půlnoci. „Místo jsem našel asi až v desátém kupé. Naproti mně seděli muž a žena, oba v džínách, což jsem jim tiše záviděl. Na co máte československou vlajku, ptali se. Ále, naši fotbalisti porazili Holanďany v semifinále mistrovství Evropy, odpověděl jsem rádoby znuděně. Hlavně ale lámanou češtinou a ruštinou, aby to znělo opravdu originálně. Slyším ho doteď, burana jednoho chorvatského, jak říká: ‚To fotbalový pánbůh nemohl být doma.‘ To už jsem nevydržel a čistou srbštinou jsem mu vynadal. Trapas, ale mně to bylo v tu chvíli fuk,“ směje se Jakoubek.
Příjezd do Bělehradu zažil velkolepý. Když vyšel z nádražní budovy, už se suchou vlajkou na rameni, ozval se potlesk desítek lidí a skandování: Bravo Čehoslovačka! Patřilo jemu. Klukovi ze země, ke které měli Srbové blízko a jejíž fotbalisté udělali místním lidem porážkou Nizozemců radost.
„Srbové se moc těšili, že si ve finále zahrají proti Tondovi Panenkovi, Ivo Viktorovi nebo Zdeňku Nehodovi. Nestalo se. Finále s Němci pak bylo ještě větší bombou. Vítězství nad mistry světa nečekal už vůbec nikdo. Pamatuju si, že při návratu z Jugoslávie nás na maďarské hranici oslovil jihoslovanský celník: ‚Čehoslovačka? Bravo, fudbalski majstori!‘ Největší zážitek mého sportovního života se nedá ani popsat ani vylíčit. Ale tohle už mi nikdo nevezme,“ dodává novinář.
