Zpátky do pravěku: Vaječná invaze v domácnosti, stále ctím paleo

Neříkám, že mi nechybí ani jedna ze zmíněných věcí, do kterých jsem se před startem své paleovýzvy (1. června) tak rád zakusoval. Chybí. Občas až moc. Zvláště večer mě dlouho doprovázely takřka neukojitelné chutě - především na sladké. Ale jak říkají tvůrci Whole30, dá se to překonat. Když ovšem chcete.

„Zbavit se závislosti na heroinu je těžké. Porazit rakovinu je těžké. Porodit dítě je těžké. Pít kávu bez mléka není těžké," píšou manželé Melissa a Dallas Hartwigovi v úvodu knihy Whole30 vydané v Česku nakladatelstvím Jan Melvil. Jistě, mají pravdu. Jenže zároveň platí, že k jídlu máme velmi emotivní vztah. A já osobně velmi blízký - prostě rád jím a díky běhání jsem měl pocit, že si mohu dovolit sníst prakticky všechno. Takže jsem také všechno jedl. A pak začal program Whole30 a musel jsem si hodně odepřít.

Ale dobrá zpráva z prvního týdne platí i nadále - dá se to vydržet. Opravdu ano. Zvlášť když Hartwigovi v aktualizované verzi Whole30 povolili brambory. Výrazně tím ulehčili celý „přestup". Brambory jsou totiž oblíbená příloha, jsou rychle hotové a s kusem masa a zeleninou je to v podstatě běžné, normální jídlo. To, že se ve Whole30 objevily, vám tak zpříjemní život hlavně v restauracích.

Právě stravování venku se totiž během uplynulých dvou týdnů, co jsem se do Whole30 pustil, ukázalo jako největší oříšek. V poledních menu restaurací se jen zřídka objeví nějaký nezávadný pokrm a z klasického jídeláku vám v čase oběda zhusta nic neuvaří. Takže nezbývá než to nějak přežít, případně si s sebou brát KPZ - krabičku poslední záchrany s předpřipraveným a pravidlům neodporujícím jídlem.

Stravování v restauracích navíc také vyžaduje téměř detektivní schopnosti - nejdříve je potřeba důkladně rozluštit kódy v menu. Často jsou jídla nazvána tak poeticky, že nemáte ani nejmenší šanci zjistit, co vlastně obsahují. A tak je nutné pídit se u obsluhy. Pak ale záleží na tom, zda nabízená jídla dostatečně zná, nebo nikoli. Zkrátka - možností, jak ztroskotat, je celá řada. Šance, že se najíte, bývá mnohem menší než ta, že zůstanete hladově sedět a pozorovat spolustolovníky, jak se nacpávají něčím, čím byste se možná rádi cpali taky. Ale nemůžete.

Během pár návštěv hospody jsem naplno pochopil kamaráda, který má intoleranci laktózy a před objednávkou jídla vždy důsledně vyšetřuje menu i obsluhu, zda není ve zvoleném pokrmu mléko či jakékoli jeho stopy. A to už ani nemluvím o večerních návštěvách hospody a všech těch „dobrácích", kteří člověka pokoušejí, aby si dal taky pivko. Jedno přece nemůže škodit. Může. Pravidla jsou zkrátka pravidla. Vyhněte se tomu. A pokud to nezvládnete, tak holt budete odsouzeni k domácímu vězení...

V tomto ohledu jsem ocenil, že už vznikají i podniky zaměřené na paleo. Nevím, jak je to v jiných končinách republiky, ale v Praze jsem mohl otestovat nově otevřené bistro Nutric v Libni. Je to jednoduše zařízený prostor v suterénu domu, kde se sedí u společných dvou velkých stolů.

Dal jsem si přitom čistě Whole30 menu: rybí kari s thajskou bazalkou, chilli vlasy, citrónovou trávou a zeleninovými placičkami (200 g, 155 Kč) a potom ještě makovo-jablečný RAW dort (130 g, 65 Kč) s batch brew z vlastní pražené kávy Kenya Gakuyiuni AA (200 ml, 45 Kč). Bylo to výtečné, zvláště proto, že jsem nemusel nic chystat a vymýšlet. Výhodou Nutric je i to, že své jídlo rozvážejí po Praze a jednotlivé pokrmy v menu mají označeny hashtagy #vegan, #paleo či #Whole30. Rychle tak máte jasno, co si můžete objednat.

Co se týká běhání, zvýšil jsem kilometráž díky ustupující bolesti achillovky, o čemž už jsem psal před týdnem. Beru to pořád trochu jako zázrak, že noha méně bolí, v kombinaci s cvičením se nyní cítím velmi dobře. Ale abych to nepřehnal s euforií a optimismem - není to tak, že by bolest zázračně ustala, jen jsem si v průběhu měsíců zvykl na větší problémy a jakékoli ulehčení vnímám jako úžasný krok vpřed. A užívám si ho. Uvidíme, co bude dál.

V uplynulém týdnu jsem se nejlépe cítil okolo 9. a 10. dne programu, kdy jsem necítil prakticky žádný hlad, místo snídaně jsem často spíše svačil po výběhu, pak si dal oběd a další větší jídlo až večer, nic víc jsem během dne nepotřeboval. To už v závěru druhého týdne úplně neplatilo, byly dny, kdy mě přepadl pořádný „hlaďák", ale přičítám to zvýšenému výdeji energie po větší porci uběhnutých kilometrů. Navíc se tělo asi také adaptuje na nový režim a zkouší si v něm vyjet nové koleje.

Jedním ze zajímavých zjištění uplynulého týdne (vlastně obou uplynulých týdnů s Whole30) je skutečnost, že se mi jen tak nepřejí vajíčka. Miloval jsem je předtím, miluju je pořád, i když jejich spotřeba rapidně stoupla. Mám pocit, že bych byl schopen vyjíst menší farmu. No, tak žhavé to nebude - za poslední týden jsem jich snědl 25. V naší domácnosti to připomínalo trochu vaječnou invazi...

Tak za týden zase s dalším dílem reportu o mé cestě programem Whole30.

Zpátky do pravěku: Roky jsem byl závislý na rohlících, teď jím paleo