Zpátky do pravěku: Roky jsem byl závislý na rohlících, teď jím paleo

Zvýšení tréninkových dávek úplně nepřipadalo do úvahy – zvláště kvůli nedoléčenému zánětu achilovky, který mě limituje už přes rok (raději to nepočítám přesně, abych nedostal depku). Cvičení a protahování sice na bolavou nohu zabírá, ale všechno to šlo podle mého pomalu. Hledal jsem další možnosti, alternativy, kterými bych organismus navyklý fungovat v zajetých kolejích trochu rozpumpoval. Paleo mi přišlo jako zajímavá cesta.

Jenže znáte to – než se člověk rozhoupá, už dávno není ani leden, ani duben, ale počátek června. Nicméně 1. červen jsem si určil jako magické datum, kdy s paleem začnu. No, nejde ani tak o paleo, v mém případě se jedná o metodu Whole30, ke které jsem si nakoupil moudré knihy z nakladatelství Melvil (Jídlo na prvním místě a Whole30 od manželů Dallase a Melissy Hartwigových).

Abyste byli v obraze – paleo je v podstatě dlouhodobé stravování, které sice má určitá pravidla, ale přesný jídelníček se u každého člověka může trochu lišit. Paleo je tedy takový souhrn vašich vlastních pravidel přizpůsobených těm „pravěkým", podle nichž byste se měli stravovat – klidně celý život, chcete-li. Naproti tomu Whole30 je třicetidenní kúra, která je naopak velmi striktní a plná omezení. Je to prakticky návod na to, co můžete a nesmíte jíst v příštích 30 dnech života.

Tím se od sebe paleo a Whole30 liší především. Metoda manželů Hartwigových je vlastně takovou vstupní bránou k paleu, ale vládne se v ní tvrdou rukou. Nejsou přípustné žádné „podváděcí" dny, když – byť i omylem – sníte zakázanou potravinu, musíte se vrátit na začátek a počítat svých třicet dnů nanovo. Na druhou stranu – je to jen třicet dnů. A třicet dnů přece vydrží každý, říkají autoři. A říkal jsem si to i já.

Nicméně v týdnu před začátkem svého měsíce s Whole30 jsem si počínal jako odsouzenec před popravou. Snědl jsem všechno, co mi přišlo pod ruku. S vědomím, že za týden už budu mít utrum. Dopřával jsem si dortíky, sušenky i čokoládu, sáhl jsem po jogurtech i termixech, nacpával jsem se na dlouhou dobu posledními čerstvými rohlíky či chlebem. Byly to mňamky, ale cítil jsem, že pár dnů před začátkem (zhruba dva) už mi to vlastně ani tolik nechutnalo. Už jsem spíše pociťoval výčitky. Dokonce natolik, že jsem málem začal 31. května.

Nakonec jsem však opravdu odstartoval až 1. června. Nyní tedy mám za sebou týden a už mohu prozradit první poznatky. Především – není to zlé. Vážně ne. Bez rohlíků a chleba se dá bez problémů vydržet, stejně tak není nutností mléko v kafi, dojídání mléčných pochutin (nejen z Posázaví) po dětech se taky dá ze života odříznout.

Nikdy dřív jsem žádné diety nedržel ani jsem neměl žádný speciální jídelníček. Byl jsem proto zvědavý, jak se mnou první opravdu velká výživová změna v životě zamává. Brzy jsem pochopil, proč jsou lidé, kteří začínají s dietou, první den tak nadšení – je to euforie z toho, že konečně udělali ten krok. První den dokážete odmítnout cokoliv – nabídnutý dortík, zapomenutý rohlík na kuchyňském stole, vonící těstoviny v hrnci na sporáku. První den se cítíte nepřemožitelní. Ale je to jako Titanic. Ještě než se první den nachýlí, už byste nejraději vyluxovali ledničku.

První dva, možná i tři dny jsem prožíval pocity jako při absťáku. Chyběl mi cukr, droga, na níž jsem si živil závislost „iks" let. Dělaly se mi mžitky před očima, cítil jsem se slabý, byl jsem lehce podrážděný, jako bych neměl žádnou energii. A hlavně – měl jsem vytrvalý hlad, který prakticky nešel utišit.

Po dvou dnech se začalo tělo vzpamatovávat a já jsem si nový stav začal užívat. Cítil jsem vyrovnanější hladinu energie, ranní hlaďák zcela odezněl, nebyl jsem nafouknutý, po jídle jsem mohl pracovat a vůbec fungovat – nepotřeboval jsem si dát „dvacet", abych začal třeba po obědě znovu vnímat svět.

Právě vyrovnanější hladina energie se ukázala jako úžasný bonus celého prvního týdne s Whole30. Během dne nekolísala a měl jsem také více energii na běhání. A co mě nadchlo ještě více s každým dalším dnem během prvního týdne „paleovýzvy", byla skutečnost, že začala zvolna mizet úporná bolest dlouhodobě zanícené achilovky, která mě provázela v posledních mnoha měsících jako nechtěný společník.

Pořád jsem se s ní sice pral a byly dny, kdy byla výraznější, a dny, kdy prakticky úplně ustoupila. Mohl jsem díky tomu vyběhnout dokonce tři dny po sobě, což ani nepamatuju, kdy se mi podařilo naposledy. Kdyby to tedy takto pokračovalo dál a na konci své „jídelní kúry" bych se bolesti zbavil, bylo by to rozhodně to nejlepší, co by mi mohla nová strava dát jako předčasný dárek k Vánocům.

Zkrátka – během prvních dnů jsem prožíval zajímavou proměnu, i když mi přišla strašlivě rychlá. Přece pár dnů nemůže stačit, aby se organismus (zvyklý roky na jiný přístup) přizpůsobil novým podmínkám. Proto mám za to, že to jsou ještě do určité míry falešné příznaky, které třeba po deseti dnech nebo v polovině výzvy doprovodí nějaký propad a další „várka absťáku". Uvidíme.

Mým cílem je každopádně vytrvat ve striktním režimu Whole30 celých 30 dnů. Po prvních sedmi dnech můžu říci, že to už nevidím jako nepřekonatelnou výzvu. Naopak – jde to docela hladce, veškerá jídla jsou chutná a sytá (i díky tuku, který v paleu rozhodně nikdo nezakazuje). Takže za mě spokojenost. (Ale přiznávám – i po týdnu od začátku mě po večerech provázejí obrovské chutě prakticky na jakékoliv jídlo, především to sladké a nezdravé.)

Po dokončení třicetidenní výzvy mám v plánu postupně zavádět některé potraviny do jídelníčku zpět – jak to předepisuje Whole30 –, abych zjistil, zda a jak se v organismu negativně projeví. Pokud mi nebudou činit problémy a budu je chtít opět zařadit do svého života, učiním to. Už teď jsem ale přesvědčený, že některé potraviny už zpátky nechci – vůbec mi například nechybí bílé pečivo.

Shrnuto a podtrženo: Paleo nevnímám jako módní trend – nenavštěvuju žádné komunitní weby zaměřené na paleo, nenakupuju v „paleokrámech" ani nehledám „paleorestaurace" a „paleobistra". Beru ho jako šanci na změnu zaběhaného jídelníčku cestou, která mi připadá přirozená a logická. Proto pro mě paleo není žádným náboženstvím, které bych fanaticky vyznával.

Jestliže se mnou chcete projít tuto cestu, budu vám rád alespoň na dálku průvodcem, ale nezatratím vás, když si to v polovině trasy rozmyslíte.