Železný pastýř je fenomén, asi poslední svého druhu. Překoná ho někdo?

Jeho dětství poznamenala válka. Od nejútlejšího mládí je zvyklý na tvrdý život, farma a stáda ovcí ho naučila disciplíně. Co ale na dnes 80letém staříkovi všichni obdivují, je jeho železná vůle. Jako malý kluk utrpěl velmi vážný úraz páteře, jenž ho na dlouhé a dlouhé měsíce upoutal na lůžko. Školu musel opustit v patnácti letech a naplno pracovat na otcově farmě. Na vojnu ho nevzali, byl shledán neschopen služby ze zdravotních důvodů. V osmnácti letech mu lékaři museli odebrat chrupavku z pravého kolene, což ho značně omezovalo v pohybu. Z lékařského hlediska byla jeho pravá noha nefunkční. Dodnes se Železný Joss směje tomu, jak má v důsledku operací a potíží jednu nohu znatelně svalnatější než druhou.

Ve věku 22 let se přidaly další problémy s páteří. Byly mu odebrány dvě meziobratlové ploténky. Další operace, která jej na dlouho znehybněla. Jeho každodenními nezvanými hosty se staly chronické bolesti. Nikdo dodnes nechápe, jak je to možné, ale ve 40 letech se prostě a jednoduše stal jedním z nejvýznamnějších vytrvalostních sportovců světa. S tělem, o němž doktoři jistojistě tvrdili, že nebude příliš schopné běžného pohybu, natož nějakých sportovních výkonů. Běhání?! Jednoduše zapomeňte!

Kdo někdy prožil nějakou operaci páteře či potíže s koleny, velmi dobře ví, co to obnáší. I tak si ale ani vzdáleně nedokáže představit sílu vůle, jakou oplývá skromný, maličko shrbený stařík v teplácích a ve vytahaném svetru uprostřed stáda svých ovcí. Jeho životní vášní se stal fell running, velmi zjednodušeně převedeno do češtiny „běh v kopcích". Tato disciplína, jejíž kolébkou je Anglie, je sama o sobě brutální a je vyhrazena pouze jedincům s minimálním pudem sebezáchovy, obrovskou odolností vůči bolesti, rozmarům britského počasí a nesnázím, možná s trochou smyslu pro orientaci.

Nepřekvapí, že fell runneři jsou velmi často poměrně vážně zranění. Na jejich úprk do prudkého svahu navazuje doslova střemhlavý let z kopce dolů. Zapomeňte na upravené cesty, tady se běhá po mokré trávě, vřesu, kapradí, blátě, mokrých nestabilních balvanech a po skalách. A „let z kopce" není v jejich případě básnickým obratem, ale prostým faktem. Když běžcům měřili rychlost, zjistili, že ve svazích směrem dolů dosahují rychlostí srovnatelných s výkonem Usaina Bolta (např. 10,65 vteřin na 100 metrů)! Překvapí vás, že jejich heslo je „Vypnout brzdy, vypnout mozek"? Sám Naylor někdy (vítězně) dokončoval závody s nohama rozedřenýma hluboko do masa, případně až na kost.

Specialitou Josse Naylora byly 24hodinové závody. Během jednoho dne mají závodníci za úkol zdolat maximum vrcholů v oblasti Lake District. Už ve svých 35 letech Naylor dokázal vyběhnout 61 vrcholů. Postupem času tuto cifru navýšil na neuvěřitelných 72, přičemž navíc stále zkracoval potřebnou dobu. Opravdu docenit tyto výkony ale může jen ten, kdo ví, jak to v oblasti vypadá. Hory. Strmé, chladné, nebezpečné, záludné, s nepředvídatelným počasím, kam se ‒ ovšem po vyšlapaných stezkách ‒ vydávají jen ti nejotrlejší turisté či horalové.

Nebyl by to ovšem Železný Joss, kdyby ještě ve svých 70 letech nepodával mimořádné výkony. Řekl si, že když už je mu tedy 70, vyběhne na sedmdesátku vrcholů Lakelandu. A jak řekl, tak učinil. Urazil 80,5 kilometru, nastoupal téměř 8000 metrů ‒ a to všechno v čase pod 21 hodin! A takové výkony podával v jednom kuse. Pak si Joss otřel zpocenou tvář a šel se postarat o své ovce. Není potřeba zdůrazňovat, že běžné bolístky ostříleného muže nerozhází. Ani nedostatek čehokoli. Byl zvyklý už z mládí chodit i v zimě v krátkých kalhotách. Na závodech ho uvidíte jen málokdy pít nebo jíst. V případě vícedenních klání si vystačí se třemi hodinami spánku za den.

Joss Naylor drží množství pozoruhodných rekordů. To třeba ve svých 50 letech přeběhl všechny významné vrcholy Lake Districtu. Je jich 214 a Joss běžel sedm dní, jednu hodinu a 25 minut. Z předchozího rekordu odřízl polovinu týdne! Převážná většina jeho tréninků se odehrává v rámci doprovodu mladších běžců, jimž slouží jako průvodce. Proč se nikdy nepokusil o získání cti a slávy někde na atletických oválech? „Mohl jsem to zkusit, rychlost jsem na to měl, ale sponzorství ve sportu neexistovalo až do doby, kdy mi bylo nějakých 43 nebo 44 let. Musel jsem se věnovat svému živobytí, ovcím," odpovídá bez sentimentu Naylor.

Dnes je situace trochu jiná, ale Joss už není nejmladší. Nelituje. Trudné anglické zimy raději vyměnil za Španělsko, na tu teplejší polovinu roku se ale na svou farmu vrací. Jeho velkým koníčkem je stavění tradičních ovčích ohrad z kamenů. A nejkrásnější místo na světě je pro něj jeho domovský Lake District na severozápadě Anglie. Pravděpodobně poslední muž svého druhu má pro život i pro svůj sport jednoduché heslo: „Jestli chceš v kopcích něco dokázat a někde tě bolí, tak to prostě musíš překousnout."