Článek
Do místa startu, tentokráte Sloupu v Čechách přijíždíte už v páteční večer, aby byl čas vyzvednout startovní podklady a absolvovat přípravné školení s organizátory. Spát jdete brzy. Start sobotní 66kilometrové etapy je totiž v osm ráno. Tedy pokud nejste maskotem závodu a dlouholetým ostříleným účastníkem pankáčem Bohoušem. V takovém případě popíjíte a radujete se ze života a tak vůbec přibližně do tří hodin ráno. Kdo to se závoděním myslí vážně, vstává raději už dvě hodiny před startem, aby se v klidu stihl nasnídat a připravit vše potřebné. Případně se rozehřát poskakováním ve startovním koridoru.
Je zvláštní, že se tomuto dvoudennímu etapovému závodu říká „desítka". Jednoho by to mohlo zmást. Člověk by běžně čekal deset kilometrů ‒ a ono 66 a 43. Číslovka deset má ale vysvětlení: Běží se totiž přes deset vrcholů přesahujících svou výškou 700 metrů nad mořem. Načítané převýšení se tak šplhá hodně přes 3000 metrů. Není divu, že za závody stojí dva bývalí reprezentanti v ultra Martin Hunčovský a Petr Solnička, nerozluční kamarádi Hunča a Solňa.
Začátky byly skromnější, každým ročníkem (a letos byl v pořadí už 7.) účastníků i účastnic přibývá a na startu závodu se už ukázala i taková esa jako Daniel Orálek nebo Radek Brunner. Posledně jmenovaný byl i nepřekvapivým vítězem letošního ročníku. Ale zpět na začátek. V sobotu si proběhnete přes šestici sedmistovek, aby vám na nedělní dopoledne ještě čtyři zbyly. Už sobotní etapa vám po deštích dává zabrat. Potácíte se přes kluzké kořeny v lese a kameny na lesních cestách. Sípete do kopce a supíte směrem opačným. Kloužete bahnem. Padáte a vstáváte. Na trase zanecháváte kusy svého epidermis.
V cíli sobotní etapy jste už opravdu rádi, že to máte za sebou. Užíváte si horkou sprchu a ze svých nohou smýváte špínu, bahno a krev. Na zítřek zatím nemáte odvahu ani pomyslet. Přitom tušíte, že vás čeká úplně stejné peklo, jen o trošičku kratší. V neděli raději vstáváte už v pět, start je ještě o hodinu dříve ‒ přesně v sedm, na nikoho se nečeká! Už po prvním dnu máte v oblasti chodidel takové zvláštní pocity, které fialová barva některých z nehtů ještě umocňuje.
V nedělní ráno třeská startovní výstřel a vy se snažíte rozpohybovat zatuhlé tělo v alespoň trochu důstojném rytmu. Tady to není jako na městských maratonech. Nevidíte tu nikoho, kdo by měl chuť se před nastávající dřinou jakkoli rozcvičovat nebo nedej bože rozběhávat. Všichni jsou rádi, že se dostavili na start včas a rozehřátí organismu do provozní teploty nechávají až na trať samotného závodu. Může se vám tak hravě stát, že když trochu přepálíte začátek, první kilometr dva klidně uvisíte i mistra ČR v běhu na 100 km za rok 2016. O něco málo později už se ocitnete uprostřed lužických hvozdů zcela osamoceni. Jen výběhy na jednotlivé kopce jsou řešeny formou smyčky, takže v těch místech můžete občas někoho v jednom či druhém směru zahlédnout. To je hodně praktické, když si potřebujete ohlídat svou vysněnou pozici. A je to taky hodně nepraktické v okamžiku, kdy z posledních sil pletete nohama do kopce a v protisměru vidíte davy vysmátých běžců, kteří asi někde po cestě nabrali zpět svou formu.
Věřte mi, že v cíli budete hodně rádi, že pro letošek už to máte za sebou a můžete se věnovat rehydrataci například pomocí výrobků nedalekého Pivovaru Cvikov. Některé nehty už slezly a na chodidlech, ačkoli ráno dobře namazaných, přibylo pár nepěkných puchýřů. Šrámy na kolenou se začínají zacelovat, ale ještě stále docela pálí a pobolívají. Vaší myslí pluje jedna jediná obrovská myšlenka vyvedená tučným písmem a fontem velikosti 120: „Už nikdy!!!" Zároveň ale s překvapením sledujete své ruce, jak s nepochopitelným rozechvěním hned druhý den pomocí myši a klávesnice hledají na internetu termín příštího ročníku.
