Článek
Co sis odnesl z posledního zápasu?
Určitě velkou radost. Dan byl dosavadní držitel mistrovského pásu a určitě je nezkušenějším zápasníkem v republice. On už zápasil v ringu bez chráničů, když já jsem ve čtrnácti letech teprve začínal trénovat.
K1, kick box, thajský box. To jsou všechno disciplíny, kterým se věnuješ, nebo možná jiná odvětví téhož sportu, ve kterém jsi už něco dokázal. Čeho si ty sám nejvíc považuješ?
Dostal jsem se na soutěž do Tatněfť Areny v ruské Kazani na takové neoficiální mistrovství světa. Je to asi druhá nejprestižnější soutěž na světě. Úspěch byl už jen se tam nominovat. V prvním kole jsem porazil Albánce, ve druhém kole jsem prohrál s Rusem a skončil. K celkovému vítězství bych musel projít ještě třemi dalšími koly. Takže jsem prohrál v druhém zápase, i tak to ale považuju za úspěch. V historii jsme asi jen tři Češi, kteří v Kazani dokázali alespoň něco vyhrát. Celkově tamtudy prošlo asi jen pět Čechů.
Trenér a jeho svěřenec (Matěj Kozubovský vpravo).
czechfighters.cz
Jinak je to tam jako přehlídka toho nejlepšího v oboru z celého světa. Potkáš tam lidi, které jsi sledoval jako malý kluk v televizi, lidi, které jsi obdivoval, když jsi začínal. Na hotelu se tam člověk může setkat s největšími světovými hvězdami. Skoro každého tam poznám, jsou tam ti nejlepší. Jen Chuck Norris chyběl. (smích)
V květnu 2017 jsem vyhrál evropskou ligu EML, což by se dalo brát jako mistrovství Evropy v muay thai, v thajském boxu. Čtyři měsíce potom jsem vyhrál i mistra republiky, jen v těžší váze, v 81 kilech. Mistra Evropy jsem získal v kategorii do 75 kilogramů. A v roce 2014 jsem vyhrál amatérského mistra republiky v thajském boxu.
Matěj Kozubovský (vlevo) při svém posledním titulovém zápase.
czechfighters.cz
Tak to už máš toho na kontě na své mládí docela dost!
No, nevím. Možná tu máme i šikovnější. Posledního titulu si strašně moc vážím, ale na druhou stranu budu muset makat dál, aby si svou hodnotu zachoval.
Jak často musíš trénovat a odkdy se bojovým sportům vlastně věnuješ?
V osmi jsem začal s tae-kwon-do v Neratovicích. To jsem byl ještě prcek, zase jsem s tím po čase seknul. Až ve čtrnácti jsem pocítil potřebu opět něco dělat a kamarádi mě dotáhli k Lubošovi Šudovi (úspěšný kralupský trenér a boxer - pozn. red.). Luboš mě vede doteď, ale jezdím trénovat i jinam. Do ringu k zápasům jsem se dostal v šestnácti sedmnácti.
Trénovat musím každý den. Luboš se mnou ale úplně každý den netráví. Musím samozřejmě chodit do práce, to je bohužel v Čechách náš úděl ‒ nejsou sponzoři, není zázemí. Musím si vydělávat jako každý jiný smrtelník. Příprava na zápasy trvá tři měsíce a teď by se dalo říct, že mám celoroční přípravu, trénuju pondělí až neděle. Občas si zvládnu dát jen v sobotu pauzu.
Život bojovníka má i své světlé stránky. (Matěj Kozubovský /vlevo/ se svým trenérem Lubošem Šudou)
czechfighters.cz
Je pro zápasníky nějakým způsobem důležitá i běžecká příprava?
Když mám dvoufázový trénink, tak chodím před prací ještě běhat. Jinak běhání musím zvládat o víkendech nebo před tréninkem. Ty běhy se trochu liší podle toho, v jaké fázi tréninkové přípravy zrovna jsem. Když není žádný zápas měsíc v dohledu, tak běhám hodně vytrvalostně. Jak se blíží zápasy, dost se to zkracuje. Před zápasem už jsou to jen dynamické úseky, vynechávám i schody a podobné silové záležitosti a vyloženě jedu sprinty, aby se podmínky podobaly zápasu.
V jakém přesně smyslu?
Trenér mě třeba nechá běhat tříminutové intervaly, to bych měl zvládnout alespoň kilometr. Tři minuty proto, že tolik trvá v zápasech jedno kolo. Tyhle intenzivní intervaly jedu třeba čtyřikrát. To je taky odvozené od zápasů. My jedeme na tři kola, ale třeba v Rusku mají čtyři. Tohle mám většinou jako „na zahřátí", takový úvod, a pak teprve začíná trénink boxerský. Celkově mi to v týdnu hodí osm devět tréninků. Trénink má hodinu půldruhé hodiny, jak kdy. Luboš je taková ta holandská boxerská škola, takže tréninky míváme spíš kratší, ale intenzivnější.
Kdo projde Heroes Gate jako vítěz?
czechfighters.cz
Jak důležité jsou pro tebe nohy v ringu?
Kopání nohama není úplně moje doména, spíš boxuju, mám Lubošovu boxerskou školu. Samozřejmě se ale snažíme udržovat komplexnost, takže určitě nepracujeme jen na horní polovině těla. Jakmile bych třeba nechodil běhat, tak bych v zápase nebyl schopen fungovat. Bez běhání bych v ringu nevydržel. A zrovna v posledním zápase sehrály svou roli právě nohy. Já většinou spíš boxuju, používám ruce. Zápas s Danem Vítovcem mi ale náhodou zrovna vyhrála dvě precizní kolena.
A fyzická příprava stačí, nebo je boj v ringu i o hlavě?
I hlava je důležitá. Do určité doby se to dá asi dělat jen hrubou silou. Na začátku se dá pár zápasů vyhrát mezi kluky, co ještě nemají takové zkušenosti nebo takovou techniku, ale dál už to bez hlavy nejde. Při zápase je potřeba neustále přemýšlet.
Co zranění? Kontaktní sport, navíc bojový, to laikům určitě nezní úplně zdravě nebo bezpečně...
My se sice pereme, ale počítáme vždy jen s jedním soupeřem, můžeme se koncentrovat na jeden objekt, na který jsme připravení. V hokeji nebo ve fotbale se vždycky může stát, že tě protihráč sejme zezadu, když to nečekáš. Tam to nikdo neuhlídá. Takže ve skutečnosti se v ringu děje nepředvídatelných věcí mnohem méně než na hřišti. Bojové sporty jsou v tomhle určitě férovější. Mně se třeba i líbí fotbal nebo tak, občas bych si šel i zakopat, ale kvůli možnosti zranění nejdu. Pro mne je priorita můj sport.
Trénink nohou se vyplatil (Matěj Kozubovský vlevo).
czechfighters.cz
Mají bojovníci smysl pro fér hru?
Určitě. V bojových sportech je všechno mnohem upřímnější než v kolektivních sportech. Když se jdu kouknout na fotbal nebo to vidím v televizi, tam na sebe plivou, urážejí se, dělají na sebe fauly, vyložené sviňárny. To v ringu většinou není. Tam se najde tak jeden ze sta, co je idiot a dělá levárny, ale většinou se bijeme férově. Já proti soupeři nikdy nemám žádnou averzi, vždycky to beru čistě jako sport. Nastupuju do ringu, abych si odnesl vítězství, necítím k protivníkovi žádnou nenávist. I když jsem třeba prohrál v Rusku, neměl jsem problém si se soupeřem po zápase pokecat, skočit si na drink. Nebudu chovat žádnou zášť, a pokud budu někdy naštvaný, tak maximálně sám na sebe, že jsem neudělal všechno tak, jak bylo potřeba nebo nebyl výborně připravený.
Jaký je z tvého pohledu Luboš Šuda trenér?
Luboš je stará škola, on je takový přísný. A často nám na tréninku lže. (smích) Vždycky říká: Tadyto už je poslední kolečko, už vás nebudu dál trápit. A my tam ještě za půl hodiny dřeme jak blbci. (smích) Je to tvrdý trenér, nedá se mu odmlouvat. Zatím se to nestalo, ale kdybych mu někdy při zápase třeba řekl, ať tam hodí ručník, že už to nedám, tak se vsadím, že by ho nehodil a radši mě tam nechal chcípnout. (smích) Jednou jsem si při zápase hned v prvním kole zlomil ruku a v přestávce Lubošovi říkám: Mám zlomenou ruku! A víš, co mi na to řekl? Prý: Jak jako zlomenou ruku?! Vždyť máš ještě jednu, tak boxuj druhou! Dal jsem další dvě kola a zápas vyhrál. Je to dobrý terorista, ehm, chtěl jsem říct trenér. (smích)
Trénuješ několikrát denně, chodíš do práce, jezdíš po zápasech i do zahraničí. Máš ty vůbec čas na holky?
Jo, to jo. Tenhle druh času se prostě musí vždycky někde najít!
