Článek
Společně se změnou k lepšímu přišlo rozhodnutí k další velké změně. Sepideh opustila svoje původní zaměstnání a vrátila se zpátky do školy, aby se věnovala psychoterapii. Na univerzitě v Los Angeles studovala souvislosti mezi fyzickou činností a mentálním zdravím a přišla na nápad spojit běh s psychoterapií. V roce 2014 si otevřela soukromou praxi, v níž svou teorii otestovala.
S pacienty absolvovala aktivní „sezení", při nichž se společně vydávali ven. Pohyb nemocným pomáhal se uvolňovat a otevřít. „Běhání nevyvolává úzkost a je pro lidi pohodlné," řekla magazínu Runner's World terapeutka-atletka, kromě jiného také certifikovaná trenérka běhu. Jednoduchý pohyb se tak osvědčuje lépe než klasický psychoanalytický přístup s uložením pacienta na pověstný gauč.
Dnes má 33letá Saremiová vlastní specializovanou praxi Run Walk Talk a zhruba čtvrtinu z jejích pacientů tvoří terapeutičtí běžci. Jedna schůzka zahrnuje jak desetiminutové rozklusání a 30-40minutový běh, tak také desetiminutový závěrečný výklus. Zatím sice neexistují tvrdá data, která by potvrzovala terapeutčinu hypotézu, že běhání je účinnější než vysedávání s pacienty, Saremiová se ale domnívá že velkou roli v jejím přístupu hrají hormony vylučované při fyzické zátěži: „Endorfiny člověku napomáhají lépe se vyrovnávat s fyzickou bolestí. Je pravděpodobné, že u emocionální bolesti dochází ke stejnému efektu," věří terapeutka.
S tímto postojem není Sepideh na poli psychoterapie zdaleka osamocena. Všeobecně rozšířený názor říká, že náš mozek vnímá běh, pohyb vpřed jako metaforu pro svůj emocionální vývoj. Doslova a do písmene se jak fyzicky, tak psychicky posouváte vpřed. Navíc existuje poměrně velká část pacientů, kterým je leh na pohovce při terapii vyloženě nepříjemný, ale o pohybové teorii jsou ochotni uvažovat.
Své o tom ví třeba i u nás Klinika adiktologie v pražském Apolináři, kde běh ve své klinické praxi dlouhodobě využívají.
