Článek
První věc, která nás asi napadne, je, že z kopce máme věci nejméně pod kontrolou. Řítíme se dolů rychlostí na hraně zvladatelnosti. O tom, kam přesně došlápneme často nemáme potuchy a rozhodně není čas rozmýšlet si každý krok jako při cestě nahoru. Není divu, že při seběhu roste riziko zranění. V tomto případě je obtížnější se někde zachytit, zbrzdit. Na druhou stranu, když nám podklouzne noha, padáme na nejdelší možnou vzdálenost, nejhorším možným způsobem. Při downhillu zpravidla dochází k největšímu počtu fraktur kostí a potrhání vazů. Většina z nás si to dokáže živě představit a výsledný strach situaci jen zhoršuje.
Několik empirických výzkumů potvrdilo, že k nejhorším poškozením svalové tkáně dochází právě při běhu z kopce. Při běhu nahoru spočívá práce jednotlivých svalů v kontrakci, stažení a překonávání zemské přitažlivosti. Zatnuté svaly se smršťují. Při běhu z kopce ovšem dochází navíc k většímu zatížení, které i zatnuté svaly, jež by se za normální situace pouze zkracovaly, navíc prodlužuje, protahuje. A v tom je největší problém. I přes maximální zátěž jsou dotyčné svaly protahovány.
Zajímavý experiment provedli na London School of Medicine, kde účastníky výzkumu nechali jednou nohou stoupat na stupeň a druhou z něj scházet dolů. Mohli pak porovnávat situaci mezi dvěma končetinami každého jednotlivého probanda. „Stoupací" noha nevykazovala po 20 minutách cvičení žádné poškození svalové tkáně. A „klesací" končetina? U 40 % vláken našli vědci drobná poranění, u 5 % dalších pak extrémně těžká traumata včetně popraskaných jednotlivých buněk. Po 30 hodinách od cvičení se počet poškozených svalových buněk dokonce ještě zvýšil na 55 %! Proč je sbíhání kopců tak únavné a proč se z něj tak nesnadno vzpamatováváme, je nyní asi mnohem jasnější.
Jiní vědci, tentokráte statistici, si zase dali práci s porovnáním časů účastníků ultratrailů při běhu do kopce a při běhu z kopce. Zjistili, že běžci s odstupem zhruba stovky míst na vedoucího závodníka na něj ztrácejí 1,47násobek jeho času při běhu do kopce, zatímco při běhu z kopce je to 1,97násobek. Jde samozřejmě o relativní porovnání časů, ale jedno z něj naprosto jasně vyplývá: Ti nejlepší si dobře a lépe než ostatní vedou při výbězích, ovšem ještě mnohem větší (relativní) náskok na ně získávají při sebězích. Závody se nevyhrávají ani tak při cestě nahoru, ale při střemhlavém letu dolů. Podívejte se na internetu na některé z downhillových videí Španěla Kíliana Jorneta. Na jeho suicidálním tempu hned pochopíte, proč zrovna on bývá nakonec nejlepší.
