Článek
Tomovi na zahradě zachránil život přítomný kamarád. Okamžitě k němu přiskočil a snažil se zastavit masivní krvácení. Přerušená tepna však nebylo jediné zranění, které ultravytrvalec utrpěl. Fraktura spánkové kosti a rozsáhlé trombózy v důsledku předchozího zranění, to všechno byly faktory, kvůli nímž se lékaři rozhodli udržovat Toma Greena v umělém spánku. Prvních pár dní jeho pobytu v nemocnici nebylo jasné ani to, zda přežije. Pak se zase zdálo, že možná přežije, ale určitě bude paralyzovaný.
Když ale Tom pohnul končetinami, lékaři jej uvedli do stavu plného vědomí. Tou dobou už byl registrován na další ročník Wasatch Front 100 a velice nelibě se smiřoval s myšlenkou, že by měl vynechat. Není divu. Jeho běžecká kariéra obnášela pět desetiletí naplněných množstvím závodů, z toho 280 ultramaratóny. Příroda ale byla silnější. Tomovi extrémně ochabla pravá strana těla, měl velké potíže s udržováním rovnováhy a jeho zrak se často odmítal zaostřit.
V tomto bodě by většina lidí vzdala, ne však Green. Vzal si potupné chodítko pro přestárlé se čtyřma nohama a začal trénovat s ním. Po dvou měsících od nehody byl schopen zdolat jednu míli. Trvalo mu to půl hodiny. Nevzdával se, a pokračoval. Později si osedlal dětský běžecký kočárek, který tlačil před sebou, aby mu pomáhal udržovat rovnováhu a přidělal na něj dvě silná světla, aby pomohl i svému poškozenému zraku.
Vrátil se na trať pětikilometrových závodů, aby později zkusil rovinatý 24hodinový závod. I přes své obrovské handicapy a mnoho nezdarů předvedl na Race of Ages (Závod věků; účastníci běží tolik hodin, kolik jim je let) ve svých 65 letech, co znamená být vytrvalý. Zdolal 124 mil, tedy asi 200 kilometrů. A dokázal se vrátit i na svoji oblíbenou stomílovku Yeti 100, kterou zdolal v běžném limitu pro zdravé sportovce.
Existuje lepší příklad nezdolnosti lidské vůle? „Užil jsem si svých dnů na slunci, kdy jsem běhal dobré časy. Teď tvořím zadní řady a jsem velice rád, že tam můžu být," shrnuje svůj pohled sveřepý důchodce.
