Článek
Stačil jsem si ještě uvařit kafe do termosky, abych měl v autě čím zapíjet žal, a už byl čas. Až před Martinovým domem mě napadlo zapnout si telefon, kdyby něco. Pět nepřijatých hovorů od běžeckého parťáka. Ale to už ho vidím lehce zamračeného ploužit se k autu. Má toho s sebou na cestu zatraceně málo. „Co je, cucumba boy?" „Píchla mě včela do chodidla, nemůžu ani chodit, natož běhat!" zní zarmoucená slova zpod jeho bujných loken.
Bylo potřeba použít nouzových donucovacích vět typu: To rozběháme! To nic nebude! a Maximálně ti upadne noha, no. Naštěstí to fungovalo. Vyjíždíme výtahem do sedmého patra, abych dohlédl na to, že si Martin zabalí všechny věci a závěrem nasedne do toho správného auta.
Když v deset hodin vybíháme na celodenní štreku, nikdo z nás už nevěřil, že se ten ranní skeč skutečně odehrál. Běží se nám parádně. Počasí hraje do noty. Obloha je posetá mraky a slunce tak nemá moc příležitostí nemilosrdně nás zpražit. Dobře nám tak!
| Runní káva [čti „ranní káva"] je takovým seriálem volnějších úvah a zamyšlení, no zrovna takovým tím čtením k ranní kávě. Může to být čtení nenáročné i hloubavé přesně podle toho, jakou hloubku mu zrovna budete chtít přisoudit. Chutná nejlépe v houpacím křesle, s trochou mléka a skořice. |
Běžíme do Pelhřimova. Na akci spojenou s rekordy a kuriozitami. Vlastně se o jeden takový budeme zcela soukromě taky pokoušet. Kolik kilometrů se asi dá uběhnout v plážových bačkorách? Někde v Americe prý existuje celá rodina, co v těch lehkých pěnových věcech běhá, tak na tom něco musí být. Už když jsem ten článek četl, věděl jsem, že je potřeba to vyzkoušet. Zaskočím do sportu, zrovna je mají ve výprodeji, juhú, tak jedny červené, prosím!
Absolutně bez přípravy, předchozího seznamování a ladění formy se mnou uběhnou 44,5 kilometru do Pelhřimova. Něco na tom opravdu je! Jsou lehké, pohodlné a vlastně ideální na běhání. „To je pěkná blbost! Vy jste ještě větší magor, než jsem si myslel!" počastuje mě několik známých v jihočeském okresním městě. Už jsem prostě takový, musel jsem to zkusit. Radši budu věřit své vlastní zkušenosti než pochybnému americkému zdroji.
A ještě nazutý v pantoflích potkávám toho dne chlapíka jak sloup vysokého napětí. Bob je statný, jeho široká ramena dávají švům trika řádně zabrat a bicepsy zvědavě vykukují z rukávů. Na pódiu Bob Divílek vysmahne přes 30 kliků na jedné ruce. Udělá rozštěp i provaz a pak se zase zvesela zvedne a odkráčí po svých. V jeho 72 letech mě dost překvapil.
Když po desáté večer opět spatřujeme přívětivou náruč jihočeského Chýnova, kde ještě do noční tmy duní řízné rytmy z pouťových atrakcí, má hlava začíná únavou filozofovat: Byl to dobrý den. Moc dobrý. Obsahoval spoustu příběhů, ale jeho poselství bylo jedno. Ignorování píchance zlovolné včely, ignorování vžitých představ o správné běžecké obuvi, ignorování věku. Zkusili jste si také někdy svobodu ignorace a ignorance? Je to tak hloupé ‒ a tak nádherné a osvobozující. Včela? Malý neškodný hmyz. Bačkora? Ideální bota na běhání. Věk? Jen slovo.
Opustit vžité představy, zaběhlé stereotypy a absolutní pravdy. Plout si na vlnách směsi vzniklé opuštěním komfortní zóny, zdravého rozumu a společensky akceptovatelného chování. Možná by stálo za to dělat to častěji. Přidáte se?
