Článek
O to naše běžecké zdravení. Když jsem si třeba v britském Brightonu po otočce maratónu přátelsky poplácal high-five s nejdrsnějšími členy tamního motorkářského gangu (který je dozajista příčinou téměř veškerého kriminálního dění v oblasti, rozsévá zkázu, przní zástupy žen bez ohledu na věk i pohlaví, plení rodinné lednice), se slzou v oku jsem zavzpomínal na fenomén běžeckého zdravení a jisté nedostatky, které u nás i přes masivní osvětu Ladislava Špačka máme.
Většinou, když běžím a někoho zdravím, bývá to v Praze či blízkém okolí (Já vím, Brňáci, že si za to můžu sám). Někdy jen mávnu na pozdrav, jindy zahlaholím „Ahoj!". A většinou se nic nestane. Běžec zarytě hledí před sebe nebo do země, jindy se jeho netečný pohled ukrývá za skly tmavých brýlí. Běžkyně raději dělá, že tam vůbec není či cudně sklopí zraky. U běžkyň to ještě chápu. Děvčata nikdy neví, zda za přátelským pozdravem nemůže být skryt nějaký ten postranní úmysl v doprovodu chlípných choutek. U chlapů už si nejsem tak jistý. Je to jen holý nezájem se špatně skrývanou lhostejností k okolnímu světu, nebo má problém hlubší kořeny?
| Runní káva [čti „ranní káva"] je takovým seriálem volnějších úvah a zamyšlení, no zrovna takovým tím čtením k ranní kávě. Může to být čtení nenáročné i hloubavé přesně podle toho, jakou hloubku mu zrovna budete chtít přisoudit. Chutná nejlépe v houpacím křesle, s trochou mléka a skořice. |
Jednu postavu z Cimrmanovy hry vychovaly srny. Za mé vychování může do jisté míry maminka a Hurvínek. Byl jsem ještě malý zelenáč, když jsem ke své velké radosti jednoho dne obdržel darem sadu kazet se Spejblem a Hurvínkem. „Hurvínkova škola slušného chování," stálo na krabičce. Trochu jsem se vylekal, že půjde o nějaký protřelý způsob, jak mě nenápadně vychovávat, ale byla to zábava. Od té doby vím, koho komu představovat, kdy má jít žena první a kdy naopak muž, jak se chovat u večeře. A taky mi utkvěla jedna Spejblova poučka: „Pozdravit je slušnost. Odpovědět na pozdrav je povinnost." A tak chodím a běhám po světě, a když mě někdo pozdraví, po zásluze mu to oplatím. No prostě jako blbej nebo navedenej.
Měl jsem to štěstí, že jsem nějakou dobu prožil i v cizokrajných zemích, nejvíce u bratrů Germánů. Už tenkrát jsem běhal a jezdil na kole. Častokrát jsme se na sebe se spoluběžci či spolucyklisty usmáli, pozdravili se a někdy i zabředli do přátelského rozhovoru na nějaké to sportovní téma. Nejdřív jsem byl ostražitý. „To je určitě nějaký úchyl!" myslel jsem si, když na mě někdo přátelsky mávnul a chtěl si třeba i vyměnit pár vět. Nikdy se ale nic nepřístojného nestalo. A já si na to zvyknul. A když jsem se pak vrátil k nám, nemohl jsem si jen tak odvyknout. Dodnes, když na prázdné cyklostezce míjím běžce nebo běžkyni v protisměru, vystřeluje mi jedna ruka na pozdrav. A když se nic neděje, přidávám výrazné „Ahoj!" a říkám si, třeba se ještě vzbudí ze svého ponurého snu bez náhodných přátel.
Zatím mám úspěšnost tak třicet procent. Ale lepším se. Zjistil jsem, že hodně pomáhá, když běžím s juniorem v kočárku. Vždycky ho předem navedu: „Hele běžec, hele běžkyně, hezky pozdrav." Mává a zdraví pak, jako kdyby mu za to platili. A běžci reagují, často se na nás i usmějí a mávání opětují. Tuhle jsme míjeli popelářský vůz. Nevkládal jsem do načuřených mládenců v oranžových mundůrech mnoho nadějí. A co byste řekli? Všichni tři se otočili, zamávali a zakřičeli na pozdrav. Ti dva, co visí vzadu na autě jako vosa na bonbónu, i ten třetí za volantem. Ten na pozdrav i krátce zatroubil na klakson.
Aha, tak to, že mi někdo neodpoví na pozdrav, bude asi nakonec přece jen moje vina. Nevěřím těm škarohlídům z ciziny, co český národ podezřívají z toho, že pravou příčinou je náš nedostatek takového toho opravdového zdravého sebevědomí. Tomu prostě nevěřím. A tak mi, prosím, odpusťte, kdybych vás někdy na své běžecké pouti omylem snad i pozdravil!
