REPORTÁŽ: Viva le Klánovický půlblátothlon!

Ještě před hlavním závodem řádně rozčvachtaly trať tlapky zvířecích vytrvalců, kteří i se svými páníčky a paničkami startovali ve vlnách, a to takovou rychlostí, že jsme jim my běžci bez nejlepších přítelů člověků mohli jen zcela okatě závidět. Ono, když člověk vidí řítit se třeba v součtu jistě přes metrák svalové hmoty v rychlosti kolem tří minut na kilometr a dost možná ještě méně, zanechá to na něm a jeho představách o vlastních výkonech nesmazatelné stopy. A teď nemyslím to odstřikující bahno.

Základem správného klánovického půlmaratonce bylo zjistit si zavčasu odkud a kterým směrem se jeho závod startuje. Mně se třeba podařilo dostat se napoprvé sice do správného koridoru, ale úplně jiného závodu. Do reality mě navrátil až jakýsi bodrý běžec, jenž mi s pohledem upřeným na mé startovní číslo (kde je naštěstí napsáno i na jaký závod je určeno) nonšalantně sdělil, že mé klání startuje za pár minut sice z téměř stejného místa, ale úplně opačným směrem. Chtěl bych mu tímto ještě jednou dodatečně poděkovat. Určitě musel svést velký boj se svým vnitřním vtipálkem, který by jistě s velkým pobavením rád sledoval, kterak půlmaratonec na desítce k novému světovému rekordu přišel...

Hned napodruhé se mi tedy podařilo zařadit se do toho správného chumlu natěšených běžců a běžkyň. A když jsem pár řad před sebou zahlédl třeba Radku Churaňovou, zalilo mne nenadálé přesvědčení, že jsem tam správně. Je odstartováno, mávneme na sebe s kolegou Martinem a hroužíme se plně do sportovního zápolení. Pár metrů zámkové dlažby nás vede do Klánovického lesa, kde si hned na prvních kilometrech užíváme opravdového, přirozeného běžeckého terénu. Žádné zpevněné cesty, bláto odstřikuje na všechny strany a sem tam vám chodidlo v záběru podklouzne na hromadě listí. Prostě paráda!

Funění přede mnou, funění za mnou, funění ve mně. Je čas meditace: Jak závažná je ta moje rýmička? Jde o vyloženě pověstnou pánskou záležitost, která je sice v ojedinělých případech smrtelná, většinou ovšem výborně léčitelná pouhou sugescí? Do závodu nastupuju s dlouhými rukávy na případné dlouhé nudle a s odhodláním běžet prvních pár kilometrů jako o závod, abych celou věc posléze zhodnotil a vyhodnotil, zda pelášit dál, nebo závody přetavit v soukromou rychlejší rekonvalescenční procházku lesem. Míjíme se několikrát s dlouhonohým Martinem (odlišným od Martina-kolegy), kterému obvykle stačí udělat jeden krok na moje tři. Je celý zelený a vypráví něco o pořádné kalbě. To mi dodává. Jsou na tom někteří i hůř. Asi ještě chvíli poběžím.

18. a 19. kilometrovník jako by se mi nořil před očima z mlhy námahy a únavy posledních prostonaných dní. Přeci jen už to asi doběhnu. 20. kilometru si ani nevšimnu, ale co vidím naprosto zřetelně, je přímý zelený koridor, na jehož konci tuším modrou nafukovací bránu cíle. Uff, už abych byl tam! Vbíhám na předcílovou zámkovou dlažbu a před sebou vidím Martina-kolegu. Ne že bych měl v sobě sil na nějaké závodění, ale přeci jen se mi nějak podaří dostat těsně za jeho záda, za běhu na něj „vybafnout" a protnout cílovou čáru ve vzájemném obětí kolem ramen. Je dost možné, že se mi v právě ten okamžik podařilo na závody propašovat takovou až hříšně neevropskou myšlenku o nesoutěžení, užívání si, přátelství, radosti z pohybu... To by ale bylo na dlouho, o tom zase někdy příště.

Ale abych to uzavřel: V tombole jsem sice nic nevyhrál (ani sporttester, ani čelovku, ani sportovní batoh), ale stejně se mi tam moc líbilo. Možná je to tím, že jsem do Klánovického lesa kdysi chodil běhat s jednou dívkou... a později i bez dívky, když mi ona zrovna doma mazala svačinu. Ale dost možná jsem prostě jenom člověk, kancelářská krysa, co se občas ráda vyválí v bahně, aby dosáhla pocitu, že ještě žije. Viva le Klánovický půlblátothlon!