Článek
Děj filmu je zasazen do Řecka, jak jinak než na trať jednoho z nejznámějších ultra ‒ Spartathlonu. Pro mnohé ultramaratónce jde o kultovní závod, kolébku ultra, vlastně takový prazdroj všech dalších ultra, která se od něj odvíjí. Spartathlon totiž navazuje na dávnou historii, legendární příběh válečného posla, který běžel z Athén do Sparty pro pomoc při bitvě s Peršany. Co na tom, že Feidippidés nejspíš vůbec neexistoval. Závod v jeho šlépějích je více než skutečný.
V Athénách třeskne startovní výstřel a my můžeme sledovat několik prolínajících se osudů vybraných účastníků. Mladý Maďar hledající sám své odpovědi po smyslu života. Němka, jejíž syn zemřel na nevyléčitelnou chorobu, tušící, že žádný smysl už neexistuje. Francouzské duo otec-syn. Otec ostřílený vytrvalec, syn i přes své mentální postižení kráčející v otcových šlépějích. Milující manželka a matka je doprovází v autě a dodává jejich příběhu hlubší porozumění z perspektivy zvenčí, z perspektivy (bohužel) neběhající většiny.
Druhý postarší Maďar pětkrát závod nedokončil. Podle platných pravidel se už nikdy nemůže vrátit na trať. On se přesto vrací. Vyráží dva dny po oficiálním startu a vydává se na osamocenou pouť po asi nejznámější trase světa. Oporou – a později možná i katem – je mu jeho vlastní manželka.
| Spartathlon má 246 kilometrů a musíte jej zdolat do 36 hodin. |
Na konci, v cíli nebo na jednom z check pointů, třeba uprostřed nevábně zavánějících kolon kamiónů, kdy dochází k nemilosrdnému vyřazení závodníků nesplňujících časový limit, přichází katarze. Někdo dobíhá a zjišťuje, že vlastně stejně pořád neví, proč běhá. Někdo se do cíle nedostává, a přeci nalézá smíření. Jiný se utápí v nejistotě. Každý z nich jako by utíkal za něčím a zároveň před něčím. Možná jsme v tomhle smyslu vlastně všichni běžci. I ti, kdo neběhají. A každý, nejen běžci, stojí před nekonečnými možnostmi volby. Nejlépe to možná ilustruje jedna z postav porovnávající svůj osud s dráhou úspěšného feťáka: „Feťákům po nějaké době vypadávají zuby, ultramaratóncům černají a padají nehty." Hm, taky pravda.
Nevím, jestli film dokáže do takové míry uchvátit i tu tajemnou a nepochopitelnou část populace, která se v některých kruzích označuje jako „neběžci". Doufám, že ano. Všechno tomu nasvědčuje. Běžci naopak ocení velmi uvěřitelné, realistické zpracování a vyostřené pointy jednotlivých příběhů. Někdy úplně přesně víte, že na místě hlavních protagonistů byste se na daném kilometru cítili přesně takhle a možná někde uprostřed běžecké agónie se na chvilku zcela nečekaně otřeli o odpověď po smyslu života a tak vůbec. Dost možná by se celé to ultra-snažení dalo vyjádřit jen několika slovy, která ve filmu také zazněla: „Chtělo se mi zvracet, ale nakonec jsem sral." A: „Teď můžu milovat všechny."
| Film Ultra má hodnocení v databázi ČSFD na úrovni 77 %. |
Kdybych si měl zahrát na takovou úplně miniaturní Mirku Spáčilovou, dal bych filmu nemilosrdných 70 %. Mínus třicet za to, že šlo postavy ještě lépe prokreslit, jít ještě trochu víc do hloubky. Malinko, malinko by šlo dopilovat takové ty běžecké detaily, kdy třeba chlapík po víc než dvou stech kilometrech vypadá až moc svěží nebo nemá totálně prosolený batoh. A muzika. Podkreslit celou tu věc vypiplanou náladovou hudbou, bude celý svět bulit dojetím při pohledu na jakéhokoli běžce v parku ještě deset let od premiéry.
