Článek
Zastavme se hned u titulku, který v anglickém originálu zní Race, „rejs", závod. Jediné slovo použité – v případě líčení pravdivého příběhu – zcela geniálně. V angličtině totiž totéž slovo znamená i lidskou rasu. Závod a lidská rasa, o to jde v tomto biografickém snímku kanadsko-německo-francouzské koprodukce především. Umím si představit, že se překladatel při volbě českého ekvivalentu titulu filmu musel řádně zapotit. Jeho volbu můžeme v kontextu češtiny hodnotit jako stejně geniální jako původní název. Francouzský „10 secondes de liberté" („Deset vteřin svobody") tak vyznívá poněkud obyčejně, i když o vteřiny a svobodu tady samozřejmě také kráčí.
J. C., řečený Jesse („džesí") se rodí jako nejmladší z deseti dětí do pohádkově chudé rodiny. Jako první se ale dostává na studia na vysokou školu, kde teprve předvádí, co v něm skutečně je. Americká demokracie je tou dobou ale jen pro ty s nejsvětlejší barvou kůže, a tak je Owens nucen potupně podstupovat nejrůznější segregační výstřelky tehdejší společnosti, ačkoli své alma mater vozí ze závodů jednu zlatou medaili za druhou.
| „Nejsou žádní černí a bílí. Jsou jen rychlí a pomalí." |
|---|
Celou absurditu tehdejšího světa si uvědomíte v okamžiku, kdy černý Američan Owens, který ve své rodné zemi nesmí používat ani sprchu se svými bělejšími sportovními kolegy, ani jet s nimi v autobuse na společné sedačce, se ocitá v nacisty ovládaném Německu, kde najednou segregace neplatí. Dostává stejný a stejně dobrý hotel jako jeho kolegové z klanu bledých tváří a dokonce s nimi může jíst v restauraci u jednoho stolu. Tehdejší Německo jej samozřejmě považuje za podřadného člověka, ale pocítit mu to na olympijských hrách v Berlíně roku 1936 nedají – alespoň ne tolik.
Z filmu na vás jako z prasklého vředu vychlístnou další nechutnosti vrcholového sportu. Politika se mísí s kšeftařením, vydírání zvesela poskakuje ruku v ruce s úplatky. A zdá se, že Owens, ačkoli často váhá a přemýšlí, co je vlastně správné, roste rovně (na jeho rodinný život tuhle premisu nevztahujte, tam to určitě neplatilo a skutečnost je ještě o dost horší, než jak se zdá ve filmu). Však mu to také oficiální atletické organizace v USA ještě spočítají.
Ještě před odjezdem na LOH v Berlíně rostou na Owense tlaky ze všech stran. Nemá jezdit do Německa, protože jeho přítomnost dodává nacistickému režimu legitimitu (jako by to dnes v souvislosti třeba s Čínou někdo řešil, že?). Musí jet do Německa, protože jeho vítězství coby černocha nahlodá německý übermenschismus. Americký olympijský výbor váhá, zda se má jeho výprava účastnit, či nikoli. Proběhne nějaký ten úplatek a demokratické hlasování poskytuje tolik potřebný morální štít. Jede se do Berlína!
Owens krásně vítězí ve sprintu na 100 a 200 metrů i ve skoku dalekém, přičemž ještě stačí navázat přátelství se svým největším rivalem Němcem Lutzem Longem. Filmem probleskne duch fair play i vpravdě osvícené humanistické myšlenky. Ale ouha, realita nás z lidsky načechraných výšin strhává zpátky na zem: Dva sprinteři židovského původu nesmí startovat ve štafetě na 4x100 metrů. Owens tak spolu s dalším černochem nastupuje k disciplíně, kterou nikdy nedělal. To mu ale nezabrání získat už čtvrtou zlatou.
Hurá, hurá, s radostí se americká výprava navrací domů. Ovace, slavnostní večeře na počest národního hrdiny? No jistě, jen si do luxusního restaurantu na večeři na svou vlastní počest musí zajít postranním vchodem pro služebnictvo. Ale nebojte, Amerika na svého hrdinu nezapomněla. Hnedle roku 1990 (to už byl Jesse deset let bezpečně po smrti) mu Kongres udělil Zlatou medaili jako uznání za to, že byl „olympijským hrdinou i americkým hrdinou každý den svého života". A úplatný bafuňář? Toho za trest strčili na předsednickou sesli Mezinárodního olympijského výboru.
Po zhlédnutí tohoto snímku dle skutečných událostí ve vás zůstanou dva protichůdné pocity. Dva zcela protichůdné pocity: Člověk, minimálně ten s přezdívkou Jesse, dokáže cokoli, když tvrdě maká a pracuje na svém cíli. Člověk s pevnými hodnotami (opět raději nevztahujte na Owensovy rodinné poměry) nedokáže nic proti těm hendikepovaným bez hodnot. Na filmu je zkrátka vidět, že to není žádný Hollywood. Ale já vám přece říkal: Nečekejte happy end!
A souhrnem?
Snímek má na Česko-Slovenské filmové databázi slušných 76 %, na mezinárodní IMDb pak 7,1/10. Osobně bych dal filmu tak 70 %. Cením si hlavně dobrého zpracování hlavního hrdiny. Když si najdete záběry skutečného Owense a porovnáte je se Stephanem Jamesem, určitě najdete hodně společného. Však byly k natáčení přizvány všechny tři Owensovy dcery, které prý hlavního hrdinu pečlivě instruovaly, jak se to má přesně dělat.
Mrzí mne jen několik věcí, kterým se dle mého měl více než dvouhodinový film trochu více pověnovat: Matka Jesseho v pěti letech sama operovala kuchyňským nožem na hrudi, protože si lékaře nemohli dovolit. Chlapec ztratil mnoho krve, ale jako zázrakem nakonec přežil. A taky si myslím, že i Owensův další osud po hrách stál za zpracování. I se čtyřmi zlatými se v podstatě opět musel protloukat bídou a jeho černá pleť stále byla velký problém.
A do třetice: Scéna z filmu s adidasem dle ostatních historických pramenů vůbec neodpovídá realitě. Celkově sečteno a podtrženo: Skvělý snímek, který si určitě nenechte ujít. A zbytek k Jessemu si někde přečtěte.
