Ragnar Race konečně v Evropě, aneb 275 km po anglických útesech

„Trasa tohoto závodu patří mezi tři nejkrásnější, na kterých se seriál Reebok Ragnar Race koná," řekl nám den před startem Tanner Bell, jeden z trojice zakladatelů. Ragnar Race vznikl v roce 2004 v USA. Organizátoři tehdy měli v kapse 1000 dolarů a touhu uspořádat skvělou akci pro své kamarády. Dnes pořádají v Severní Americe 20 závodů pro desetitisíce běžců a letos poprvé zamířili také do Evropy, konkrétně do Velké Británie. Příští rok se poběží blíž českým hranicím, v plánu je totiž „dobít" Německo.

Reebok Ragnar Race White Cliffs, jak zněl celý název závodu odkazující na bílé útesy, odstartoval 23. září z města Maidstone, které se nachází asi 60 kilometrů jihovýchodně od Londýna. Odtud se štafety po jihovýchodním pobřeží Anglie přes Dover a Hastings až do 275 km vzdáleného Brightonu. Trať byla rozdělena do 30 etap, které si mezi sebe rozdělili běžci desetičlenných týmů. Ten náš byl složen ze šestice polských běžců a čtyř českých, mezi kterými byl populární fitness kouč a hudebník Jakub Bína nebo skvělý běžec Zdeněk Štěpánek, který mimo jiné zvládl uběhnout 840 km do Santiaga de Compostela za 10 dnů!

„Pojďme si to hlavně užít," opakovali jsme si před startem. „Zážitky jsou důležitější než cílové pořadí," zaznívalo ještě u startovní brány. Tohle přesvědčení nám vydrželo přesně do startovního výstřelu.

Když jsem stál na startu deváté etapy, své první, začalo se stmívat. S čelovkou na hlavě a reflexní vestou na těle jsem nervózně přešlapoval na startu. Čekala mě etapa s označením HARD, tedy těžká. Nebylo to kvůli profilu. I když v propozicích vypadala trať kopcovitě, nakonec na ní bylo jen pár lehkých kopečků. Obtížnou jí ale dělal protivítr.

Třináct kilometrů ve tmě a silném větru nebylo náročných jen fyzicky, ale také psychicky. Na malebné kolonádě v městečku Margate se k tomu přidalo i proskakování mezi turisty. Cesta byla značena modrými cedulemi s červenými diodami, které ale občas přestávaly blikat, a tak je ve tmě bylo jednoduché přehlédnout.

Běžel jsem po kolonádě, centrem města, mezi luxusními anglickými vilami, kolem historických majáků i polorozpadlých pevností. Běžel jsem po asfaltu, terénem i po písčité pláži, na jejímž okraji stály maličké barevné chatky. Před nimi seděli místní, grilovali, popíjeli pivo a povzbuzovali běžce. Angličani jsou fajn. Po předání štafetové pásky jsem padl na zem a jen těžko si dokázal představit, že tohle si dám ještě dvakrát. Ale na rozjímání nebyl čas. Sundat triko, občerstvit se a sednout za volant. Musíme na další předávku.

Dobrodružství nepřinášel jen samotný závod, ale také cestování po Anglii. Chvíli trvá, než si uvědomíte, že volant je vpravo a jezdí se vlevo. Několik odbočení do protisměru vás ale rychle vrátí do britské reality. Díky přejezdům od jedné předávky k druhé jsme také poznali, jak je anglický venkov krásný. Zelené kopečky na jedné straně jsou stejně nekonečné jako modré moře na té druhé. Pokud se chystáte do Británie, neomezujte se na Londýn. Až za jeho hranicemi poznáte skutečnou Anglii. Zelenou. Malebnou. Romantickou. Plnou úzkých silniček, na kterých s autem zažijete spoustu dobrodružství.

Náročnost etap je na Ragnar Race rozdělena do několika úrovní – od „easy" po „very hard". Když jsem stál na startu 19. etapy, lámal jsem si hlavu nad tím, proč dostala nejtěžší možné označení. Převýšení bylo minimální a s délkou o necelých 13 kilometrech nebudila žádný strach.

Brzy jsem pochopil. Ono totiž nejde jen o to, jak daleko a vysoko běžíte. Jde také o povrch, po kterém běžíte. Proběhl jsem kolem velké továrny, odbočil k majáku a za ním našel běžecké peklo. Protivítr. Nečekané vedro. A především pláž tvořenou malými, kluzkými, bořícími se kameny. Jako jeden z mála jsem se snažil vydržet v poklusu, zatímco ostatní přešli do chůze. Posunuli jsme se díky tomu ve výsledkové listině o několik míst výš, ale stálo to hodně sil.

Bohužel jsme nevěděli, jak vysoko jsme se posunuli, ani kolikátí jsme byli. Pořadatelé nedávali k dispozici žádné údaje o průběžných výsledcích ani aktuální poloze štafet, což byla ze sportovního hlediska škoda. Po dalším přejezdu bylo k dispozici pár hodin volna, během kterých svou práci odváděla polská část týmu. My jsme se poskládali v dodávce, jak to jen šlo, a snažili se nabrat síly před posledními etapami.

Vzbudili jsme se za svítání. Pod námi bylo po obou stranách moře – parkovali jsme na kopcovitém oceánském výběžku. Slunce zatím vystoupalo jen nízko nad obzor a barvilo dožluta nekonečné zelené stráně i bílé útesy, které se tyčily z moře a které daly tomuto závodu název. Když to běžecké srdce vidělo, hned by se rozběhlo. Jenže nohy měly jiný názor. Po dvou etapách zkameněly. Tělo si dobře uvědomovalo, že má za sebou přes 25 kilometrů v ostrém tempu, proložených řízením od jedné předávky k druhé a jen krátkým spánkem. Na poslední etapu jsem se ale těšil. Byl nádherný den, jakých si v Anglii moc neužijete.

Běžím poslední etapu. Je těžké udržet tempo. Chci bojovat o co nejlepší čas, o každou vteřinu. Vždyť cíl je tak blízko. V dálce rozpoznávám bílé budovy, které lemují pobřeží v Brightonu. Jenže v nohách už po třech etapách nezůstala žádná energie a hlava je unavená nejen z běhu, ale také z neustálých přejezdů dodávkou od předávky k předávce.

Horko těžko v terénu držím tempo kolem 4 min/km. Po levé straně mám oceán, od kterého mě ale dělí obrovský vysoký útes. Po pravé ruce mám nekonečnou zelenou pláň. Nad hlavou modré nebe. A v hlavě myšlenky na smrt. Naštěstí je poslední etapa krátká, a tak sebevražedné plány odkládám. Předáno. Odběhnuto. Poslední etapa je na Jacobovi.

Věděl jsem, že tenhle závod je hlavně o zážitcích, proto jsme ho také chtěli běžet pohodově. Nakonec z toho bylo 4. místo v absolutním pořadí. Trať jsme zvládli za 23 hodin a 45 minut. Díky, Ragnarians!