Brighton Marathon - za královnu a za dvě láhve piva!

Brighton se nebojí ani největší konkurence a směle ji vyzývá na souboj. A na mušku si klidně vezme svého velkého bratra, člena Marathon Majors, Velké šestky - Londýn. Brighton Marathon se chce stát „přímořským Londýnem". Minimálně tedy ve světě běhu. A našlápnuto má dobře. Vlastně tedy naběhnuto. Proto při letošním ročníku nemohla na startu chybět ani naše redakce.

Na start dorážíme s kamarádkou Lisou, s níž jsme včera aktivně oslavovali její 100. maratón a slavnostní přijetí do prestižního klubu „100 Marathon Club". Oslavovali jsme to samozřejmě oním stým maratónem. A následně jsme to ještě oslavovali. Čím, to se mne raději neptejte, ještě teď mě z toho bolí hlava a na zádech vyráží mrtvolný pot.

Každopádně jsme poprvé v životě s Lisou dorazili na start včas. Dokonce tak moc včas, že jsme ještě stihli vystát půlhodinovou frontu na předstartovní záchodek a způsobně se zařadit do správného startovního koridoru na obrovské louce rozčvachtané tisícovkami běžců do pořádného britského močálu. Třeská výstřel a my všichni první kilometr dupeme, šoupeme podrážkami o chodníky a silnice a vůbec děláme všelijaké nezvyklé pohyby, abychom se zbavili nenáviděných bahenních „bačkůrek". Jsou to pořádná kopyta, ale já na ně nedbám a letím kupředu.

Lisa mi ještě před startem svěřila tajuplnou lahvičku s narudlým obsahem a se zvýrazněným upozorněním, že pozřete-li její obsah před výkonem, budete něco mezi Supermanem a Usainem Boltem a že se vám pravděpodobně zabarví moč do růžova až červena. Ne tedy, že by se ve vašem močovém měchýři měla objevit krev, tedy alespoň doufám, jako spíše že se jednalo o výtažek z červené řepy. „Co tě nezabarví, to tě neposílí," říkám si a kopám tajemný extrakt do svého zažívacího traktu. Prvních zhruba 25 kilometrů běžím jako s větry o závod. Necítím únavu ani včerejší maratón, ani ten dnešní a jen si tak letím. Když se mi nelíbí to, co má některý ze spoluběžců nakresleno vzadu na triku, prostě přidám a předběhnu ho. Snad se mi i daří neustále pozvolna zrychlovat. A pak bum!

Výkonost jde stranou, Titanic jde ke dnu, ručička otáčkoměru se chvěje v křečích a pozvolna se sune k počáteční zarážce s údajem 0. Krysa krize. Ale žádná obyčejná. Nejradši bych se na to vykašlal. Ale zrovna jsme na druhém konci města, a kdybych se jen rozhodl vrátit, vyšlo by to skoro stejně nastejno, jako kdybych závod doběhl. No tak ho tedy doběhnu, ale vážně se mi nechce! Stav, jenž jsem strašně dlouho nezažil. Za všechno určitě může ta kořenová zelenina! Nejdřív mě nakopla ‒ a pak mě zahrabala. Zřejmě nějak urychlila přednostní vyčerpání krevního cukru. Ještěže už nějakou dobu přenastavuju tělo na spalování tuků. Snad to pomůže i v boji s řepou. Zlatá do zlatova vypečená slanina!

No nic, trpím dál. Naštěstí jsou tu diváci snad úplně všude a řvou, řičí, povzbuzují z plných plic i hrdel. Až si myslím, že si z nás dělají... legraci. Kdybych měl běžet tak, jak oni povzbuzují, tak se utavím na prvním kilometru. V protisměru projíždí čestná kolona skútrů. Za nimi čestná kolona starodávných malinkatých autíček mini-cooper. Ti odvážnější už vystrkují z okének ruce a plácají si s námi běžci highfive. Za nimi ještě následuje kolona černých drsných motorkářů na harlejích. Snad nějací zdejší Hells Riders, či co. I tito drsní mužové ale mají dobrá srdce a přátelsky si s námi poplácávají. Takže až mě zase příště bude z běhání bolet zápěstí, budu vědět proč. Součtová rychlost kolem padesáti v hodině vám kolikrát cukne dlaní až někde u ramene. Na chvilku to zabírá.

Na můj vkus je docela teplo. Svítí sluníčko a začínám se zvolna přehřívat. Podle šavle na chodníku ale poznávám, že v tom nejsem sám. Sem tam míjím skupinku lékařů opečovávající zhrouceného běžce. Jen vydržet, už je to „za pár". Ještě sebou skoro seknu u jedné ze skupinek povzbuzovačů, z níž vyčnívá mladá dívka s transparentem „Usměj se, jestli nemáš spoďáry". Musím se hodně držet, abych zachoval chladnou tvář, takzvanou poker face.

A asi dva tři kilometry před cílem mi čert do cesty staví další ženu. Tentokrát má na transparentu mnohem prozaičtější výzvu: „C'mon, don't be a shit!" Tož se snažím. Už pomalu vidím v dáli cílovou bránu. Tam už to snad nějak dorvu. A půjdu sebou fláknout na pláž. A v každé ruce budu mít jednu láhev piva Crabbie's. Myslím, že si ho po náročném víkendu vážně zasloužím.