Prší a venku se setmělo. Je čas na běžecký pás?

Když běžíme venku, země pod námi se nehýbe (i když Japonci či Islanďané by mohli maličko oponovat) a poskytuje pevnou plochu interagující s fyzikálními silami úderů našich nohou. Outdoorové běhání zapojuje naše hamstringy, hýždě i zádové svaly tak, abychom se dokázali odrazit od země.

Naproti tomu při běhu na páse se podklad samovolně, sám od sebe pohybuje pryč od našich dolních končetin. A tady právě nastává onen problém, kdy se určité svalové skupiny přestávají pohybu účastnit. Když to jde samo od sebe, tak co by se namáhaly, že? Hamstringy, hýžďové svalstvo i níže položené svaly zad se zapojují mnohem méně. Tělo poznalo, že to jde i bez nich a instinktivně šetří zdroje.

Proč by ale zrovna tohle měl být problém, říkáte si? Málo zdůrazňovaným faktem je, že velký sval hýžďový, gluteus maximus je jedním z hlavních stabilizátorů lidské páteře. Pokud jej nezvyklým a vlastně i dosti nepřirozeným způsobem vyřadíme z činnosti, či jeho činnost významně omezíme, kdo udělá veškerou práci za něj? Stehna a svaly kolem kyčelního kloubu.

Pokud celou zimu strávíme v posilovně na běžeckém páse a pak se s jarem vrátíme plnou parou na stezky, vytvoříme velký prostor pro možná zranění. Své svaly na čelní straně přetížíme, zatímco svaly zadní strany uvrhneme do propasti ochabnutí. Zkuste začátkem jara pozorovat běžce kolem sebe. Úpony hamstringů jsou jedním z nejčastějších jevů zimy strávené na páse. Kardiovaskulární systém posílíme, o tom není pochyb. Svalový aparát ale už bude profitovat mnohem méně.

Příště zjistíme, jak běžecký pás (ne)využívají profíci.