Článek
Špatnou zprávou pro běžce, kteří hodlají opravdu závodit a v tomto oboru něčeho dosáhnout, je, že bez bolesti to nepůjde. Otázkou ovšem zůstává, zda výkonnostní běžci nejsou masochisté, tedy lidé radostně vítající každou bolest působící na jejich receptory. Případně, zda se po určité době praktikování běhu nestanete více masochističtí, než je statistický průměr v populaci. Stará známá pravda říká: Bolest je nevyhnutelná, trápení dobrovolné.
Určitě neuděláte chybu, budete-li se na závody připravovat jak po stránce fyzické (běhat, běhat, běhat), tak pro stránce psychické (připravit se i na to, že to může bolet). Z tohoto pohledu bychom mohli bolest rozčlenit na dvě kategorie.
• Jedna nám říká: Okamžitě přestaň běžet, máš totiž zlomené obě nohy! Tu bychom měli poslouchat ihned a bezpodmínečně.
• Ta druhá nám říká: Okamžitě přestaň běžet, jsi vyčerpaný, unavený, dehydrovaný, zesláblý, nemáš dostatek talentu a určitě to stejně nedáš. Je to nemožné! S touto bychom se měli naučit pracovat. Žít s ní a snad si ji po nějaké době skutečně i masochisticky užívat.
„Trénink psychiky a zvyšování tolerance vůči bolesti může být stejně štěpným momentem jako samotný fyzický trénink," říká Steve Way, nejlepší Brit v bězích na 100 kilometrů. Dobře je to vidět například na posledních deseti kilometrech maratónské distance. Na trati potkáte jedince, kteří to psychicky nezvládnou a přejdou do kroku, třeba jen krátce před cílem. Naopak můžete vidět běžce, kteří s grimasou zkřivenou náhlými přívaly bolesti teprve pořádně zatopí pod kotlem, nahodí vrtuli a poslední kilometry dávají v nejrychlejším tempu na trase. Ano, může to být tím, že se celou dobu šetřili a teď teprve začali pořádně běžet, ale může to být také tím, že si odnesli něco třeba ze Zátopka.
| PŘÍKLAD TRÉNINKU |
|---|
| * Dlouhé výběhy kolem 30 kilometrů se stupňovanou intenzitou ‒ pomalejší začátek, postupné zrychlování. |
| * Opakované výběhy do kopců ve vysoké intenzitě. |
| Dopředu se psychicky připravte, že půjdete „až za bolest". Klíčem je pohlížet na ni jako na součást tréninku a další stupínek na cestě k připravenosti dobývat další mety. |
Velmi oblíbená teorie Tima Noakse o „vrchním řediteli" (central governor) má jednoduché vysvětlení. Pocit vyčerpání jako takový nám obstarává mozek, nikoli svaly. Mozek jako centrální velící struktura sleduje procesy v našem těle a zaznamenává poklesy energetických rezerv, úbytky minerálů nebo nedostatek kyslíku v určitých typech tkání. A chová se jako rozumný hospodář. V určitou chvíli hlásí do podpalubí: Takhle by to dál nešlo, snížit výkon na polovinu, odstavit kotel jedna a tři, zapnout doplňkové chlazení!
Ve skutečnosti má tělo ještě dostatek rezerv a mohlo by v závodě pokračovat ve stejném tempu nebo dokonce přidat. Mozek má ale své úkoly a je odhodlaný je plnit za každou cenu. Je mu jedno, že nevyhrajete, on je zodpovědný za to, že přežijete, navíc vcelku ve zdraví.
Tento mechanismus lze ale ošálit. Pravidelným tréninkem a přivykáním si na bolest. Psychická odolnost je vlastně jen další sval, lze ji vytrénovat. K takovému druhu tréninku bychom ale měli přistupovat obzvláště opatrně. Nejde o to zmasakrovat sebe i svou psychiku při každém tréninku, který podstoupíme. Náš přístup by měl být plánovaný a kontrolovaný. Řekněme jednou týdně. A nakládat si postupně. Nezapomínejme na to, že duch může v některých případech zvítězit nad hmotou a že v některých případech je tento proces nevratný!
