Připravte se mentálně na hvězdné výkony!

Už se nezabývejte mapkami trasy, kde najdete sprchy, záchody nebo úschovnu zavazadel. Už nepočítejte tempa na jednotlivých úsecích nutná k dosažení vysněného cíle. Toto si připravte raději dříve a den před závody už na nic takového nemyslete. Vypněte své závodní obvody, hoďte se do klidu a relaxujte. Nejdůležitější je samozřejmě večer před závodem. Vezměte svou milou či svého milého do kina, na nějakou dobrou večeři do vaší oblíbené restaurace, přečtěte si pěknou knihu, zapněte si televizi se svým oblíbeným programem, dejte si skleničku svého oblíbeného koktejlu (jednu!), zkrátka dělejte všechno, co vám navodí pocit pohody. A spát jděte raději o něco dříve, kdyby vás předzávodní nervozita vzbudila dřív, případně budík, když závody začínají nekřesťansky brzy.

Pokud se opravdu chystáte na „něco velkého", víte moc dobře, že to minimálně od určitého okamžiku bude bolet. Stehenní svaly budou v jednom plameni, lýtka budou pálit jako čert a plíce vám zevnitř nejspíš někdo bude hladit smirkovým papírem. Nic příjemného to zkrátka nebude, každé vítězství něco stojí. Psychologové ovšem už dávno objevili, že neustálá pozornost vůči bolesti zvyšuje její subjektivní uvědomování. A vy nechcete skončit jako nějaký ufňukánek v půlce, protože vás „bolí bebí". Potlačování bolesti také není dobrá strategie. Ona nakonec vyhraje, už to před vámi pár lidí zkoušelo. Co ale podle psychologů zabírá, je její uvědomování si a uvědomování si její nevyhnutelnosti. Dobře se to říká, v praxi to jde poněkud hůře, ale jde to.

Nastoupíte na závod a víte, že to bude bolet, v příslušné chvíli si bolest uvědomíte, uznáte její právo na existenci i její existenci samotnou a pak už svou pozornost můžete zlehka přesunout na neméně reálné zjištění, že jste silnější než vaše bolest a že dokážete překonat mnohem více než jen dočasný diskomfort.

Hranice mezi ufňukánkovstvím a uvědomováním, akceptací bolesti je velmi tenká a nezřetelná. Ale vy ji najdete. A praxí vyleštíte svou schopnost pracovat s bolestí do proporcí mnohokarátového démantu. (POZOR: Bolest pocházející ze zranění by vás ale v každém případě měla přesvědčit k zastavení.)

Nezní to příliš optimisticky, ale většinou není dobré nastupovat k závodu jen s jedním cílem, jehož nesplnění bude znamenat čirou katastrofu a povinnost spáchat obřadně harakiri. Psychologicky vás totiž může vyhlídka nesplnění cíle zbytečně paralyzovat. Historie je plná případů, kdy běžci při svém životním výkonu polevili ve chvíli, kdy se zdálo, že už svého vysněného cíle nedosáhnou. Někdy bylo toto zdání čirým omylem a chybným výpočtem potřebné rychlosti, někdy se to zdálo jako fakt. Závod ale končí až v cíli, neházejte flintu do žita předem. Možná se vám teď ještě nepovede zaběhnout například maratón pod tři hodiny, ale když v půlce zjistíte, že „to nedáte", ještě to neznamená, že nemůžete docílit osobního rekordu, který se vám podaří posunout o pěkných pár minut. Když se necháte v půli závodu zlomit, možná vůbec nedoběhnete, nebo doběhnete hluboko pod svými možnostmi. Dovolte si nesplnit stanovený cíl, sejmete tak ze sebe příliš velký tlak. Jednejte jako by o výsledky vůbec nešlo ‒ a možná dosáhnete lepších výsledků, než když svůj výkon budete kontrolovat na chytrých hodinkách každou minutu a neustále jej porovnávat s plánem.

Někomu se to možná může zdát až absurdní, ale podle zjištění psychologů může náš výkon ovlivnit i takový jemný faktor, jako je barva oblečení. Zvolte pro svůj závod barvy evokující sílu, výkon, úspěch, rychlost, sebevědomí... Většina lidí má v této kolonce červenou, ale pro vás to může být jiná, dejte na své pocity. A své závodní oblečení také volte tak, abyste se v něm cítili sebevědomě, jistě, silně ‒ a třeba nezastavitelně. Výhodou může být i něco, co vám silně připomíná minulé úspěchy. Oblíbené tričko a podobně.