Článek
Zmiňovaná studie důkladně zkoumala přípravu a výkony tří desítek zkušených běžců a triatletů, vždy po patnácti osobách. Výzkumníci měli dbát na to, aby se jednalo o precizně ekvivalentní skupiny a mezi oběma byly shody jak ve věku, hmotnosti, výšce, fyzické výkonnosti (měřeno pomocí VO2 max), zkušenostech a závodních výkonech (měřeno poměrem k času vítěze).
Celý výzkum obnášel 16 týdnů pozorování, měření a vyhodnocování. Pro porovnávání byl použit „ukazatel objektivní zátěže" (španělská zkratka ECO), který zahrnuje jak typ, tak také dobu trvání a intenzitu prováděné sportovní aktivity. Nepřekvapí, že triatleti trénovali mnohem více než maratonci, pokud se budeme dívat na celkový čas strávený přípravou, na čas strávený přípravou během jednoho týdne a na ukazatele ECO celkem a za týden. Tak jak je možné, že maratonci trénují tvrději?
| A co na to náš nejlepší triatlet a muž, který maratón po 4 km v moři a 180 km na kole umí kolem 2:40, přičemž samotný maratón bez speciálního tréninku zaběhl za 2:31? |
| Petr Vabroušek:Ze svých zkušeností mohu závěry této studie jednoznačně potvrdit. Ironman je výrazně delší, než samotný maratón a tomu zákonitě odpovídá i průměrná intenzita zátěže jak v jeho průběhu, tak v přípravě na něj. Trénujeme tedy sice více, ale určitě ne tak tvrdě. Delší trénink o nižší intenzitě je pro tělo přijatelnější zátěží a přináší mimo jiné také mnohem menší pravděpodobnost zranění. To je ještě umocněno blahodárným vlivem pravidelného střídání běhu, cyklistiky a plavání, což přináší skvělou kompenzaci. I když speciální trénink na samotný maratón jsem si nikdy nevyzkoušel, závod ano. Samotný závod v maratónu je mnohem tvrdší zátěží než ironman. A regenerace z něj bývá delší. Souhlasím i se závěrem, že polarizovaný trénink, tj. hodně lehký, nebo hodně náročný přináší lepší výsledky než vytrvalé plácání se někde uprostřed (nejčastější tréninková praxe obou skupin). |
Maratonci měli výrazně vyšší ukazatel objektivní zátěže v přepočtu na jednu hodinu strávenou tréninkem. A porovnáme-li průměrnou týdenní zátěž s každou minutou strávenou v závodě, jsou na tom maratonci také podstatně lépe. To v zásadě znamená, že maratonci do každé minuty strávené závoděním investují více času i tréninkové zátěže.
Pro někoho by mohlo být ještě zajímavější zjištění španělských vědců o tom, jakým způsobem jednotlivé skupiny trénují. Pro jednoduchost byly nadefinovány tři zátěžové zóny vymezené laktátovým prahem a laktátovým bodem obratu jako „lehká zátěž", „střední" a „vysoká". Mezi triatlety a maratonci nebyly shledány žádné rozdíly v procentním rozdělení času nebo zátěže v lehké zóně. Rozdíly byly patrné až v zónách střední a vysoké zátěže. Zatímco triatleti trávili v tréninku mnohem více času ve střední zóně, u maratonců to byla zóna vysoké zátěže.
| O své zkušenosti z tréninku běžců a triatletů se Petr Vabroušek dělí ve své nové knize. |
| RECENZE: Petr Vabroušek ‒ Jak na triatlon aneb Na (první) triatlon s radami nejlepšího českého závodníka |
Španělé ze svých výsledků vyčetli ještě jeden závěr společný oběma skupinám: Kdo většinu tréninkového času strávil v lehké zóně, měl v závodě lepší výsledky. Kdo naopak většinu času strávil ve střední zóně, měl závodní výsledky horší. (Toto zjištění jen podporuje staré trenérské pravdy o tom, že lehký trénink by měl být skutečně lehký a těžký skutečně těžký, než se zbytečně plácat někde uprostřed.) Pro běžce, ne však pro triatlety, dále platilo, že více času stráveného v tréninku v zóně vysoké zátěže znamenalo lepší závodní výsledky.
