Článek
Cory J, jak mu říkají přátelé, nebyl vždy takový. Ta myšlenka jej přepadla před dvěma lety, když si šli s kamarádem zaběhat a jeho přítel si plácnul highfive s běžcem v protisměru. „Tys ho znal?" byla Coryho udivená otázka. „Ne, vůbec." Corymu se zalíbila myšlenka přátelského gesta s neznámými cizinci. Usmyslel si, že u příštího běhu to zkusí taky a získá alespoň jeden highfive. Co tomu budou lidé říkat? Budou si myslet, že je divný, nebo jim to přijde „cool"? Takové otázky zaměstnávaly jeho mysl.
Fungovalo to docela dobře, a tak si dal Kanaďan výzvu: Na každém svém běhu si musí alespoň jednou plácnout s dalším běžcem. Je jasné, že nemohl běhat po hlubokých kanadských lesích. Držel se spíše ve Vancouveru a jeho okolí. Od té doby má za sebou přes dvě stovky tréninků, na nichž se mu své předsevzetí podařilo splnit.
Poznal „za běhu" přes dvě stovky dalších lidí. A když například běžel letos poprvé maraton v Bostonu, nasbíral asi tisíc dalších bodů do své přátelské soutěže. „Rád uvažuji o tom, že ten cizí běžec, který na moje highfive zareagoval, se může alespoň na krátký čas cítit inspirovaný. Nebo se může cítit více zapojený, nebo si jen pomyslí, co to bylo za podivína, a později o tom bude vyprávět přátelům," odhaluje plácající běžec svou motivaci.
Ne každý jeho přátelské gesto opětuje. Svoji úspěšnost odhaduje běžec na 96 %. Jen 4 % podivínů mu neodpoví. Cory už má dokonce vypracovaný promyšlený algoritmus, podle kterého postupuje při přibližování a setkávání se s náhodným běžcem či běžkyní. Asi i díky tomu jej ještě nikdo nezažaloval za obtěžování, nebo přímo harašení. Lidé, kteří na něj nezareagují, jsou většinou velice soustředění běžci nebo zahloubaní lidé. O plácání se Cory pokouší zásadně za denního světla nebo na velmi dobře osvětleném místě. Sám uznává, že za tmy by mohl na někoho působit děsivě.
