Článek
A tak v lednu bývá u nás na Ústecku, ale určitě i jinde, stezka téměř zaplněna běžci zcela novými. Vyskytnou se někdy i humorné situace, kdy mladý pár vystupuje z vozu audi, dívce ve zcela novém růžovém outfitu jsou mladým jinochem zavazovány tkaničky. Naneštěstí tato diva po pár krocích ladně šlápne do kaluže a se slovy: „Takhle běhat nemůžu!" pár opět usedá do vozidla a odjíždí. Ale i kdyby jen jeden z této „nové krve" zůstal u běhání, je to dobře. Čímž se dostáváme k pudlovi, jeho jádru, tedy vůli. Proč ji někdo má a jiný ne?
Podle mého názoru je to jako s lidskými přednostmi. Jsou děvčata, co chtějí „větší". Jsou děvčata, co chtějí „menší", a mám kamaráda, který z vlastní zkušenosti ví, že „32 centimetrů není žádnej med". Avšak tito lidé mají zase jiné věci lepší. A s vůlí je to stejné. Někdo ji má větší, někdo menší. Záleží na druhu zkoušky.
Slyšel jsem v rádiu reportáž o předsevzetích. Předsevzetí si dává zhruba 25 % Čechů. Zhruba 15 % ho dodrží. Kdyby to byli běžci, super. A přesně to je ta vůle. Každý maratónec, ultramaratónec, nebo i odnaučenej kuřák vám potvrdí, že všechno je v hlavě. Prostě se člověk dostane do bodu, kdy si řekne „to dám" nebo „to nejde". Jedno moje životní moudro je „Nikdy neřikej, že něco nejde, protože se najde nějaký blbec, který neví, že to nejde, a udělá to." A tak jsem začal běhat bos.
Dobosa!
Bylo 4. ledna, asi 6 hodin ráno. Venku sníh, silnice namrzlá a mě napadlo, že to zkusím bez bot. Moc jsem o bosoběhu nevěděl. Tu a tam jsem něco zaslechl, ale moc toho nebylo. Podle slov běžce Gumpa: „prostě se mi chtělo běžet... bez bot" jsem vyrazil na svůj pětikilometrový úsek. Zpočátku na nožky zima, ale po asi půl kilometru jako v ohni. Hnalo mě pomyšlení, že když zastavím, tak mi chytnou plamenem. Po 3 kilometrech jsem měl pocit, jako bych měl cosi nalepeného na chodidlech. Že by puchýře? Stejně s tim teď nic neudělám, řekl jsem si a běžel dál. Domu už to bylo kousek. Někde mám schovanou fotku, jak vypadaly chodidla po doběhu. Jeden veliký, krví podlitý puchýř, druhý den jsem se nemohl ani postavit. Vzpomněl jsem si, že jsem v nějaké knížce četl, jak na puchýře. Vzal jsem spínací špendlík (kterých my běžci máme doma plno) a za tři dny už jsem uběhl 17 kilometrů. Sice v botech, ale kilometr v prašanu, to jsem musel.
V půlce ledna jsem se vydal na Winter Run v Hradci Králové. Do startu zbývaly asi dvě minuty a mě napadlo, že bych se zul?. Tak jsem vyzul boty, dal je do batůžku a odstartoval. Zvedlo to jisté pozdvižení. Slyšel jsem komentátora, jak říká: „Á, boso běžec. No, uvidíme, jak daleko doběhne," což moji vůli jen pomohlo. „I kdyby mi ty nohy upadly, tak se neobuju. Osm kiláků musim dát, řekl jsem si. Neskutečnej zážitek. Trasa vedla po lesní cestě a zjistil jsem, jakej je to požitek, šlápnout bosou nohou do bahna. To v botách prostě nezažiješ.
První kolo jsem doběhl v tempu někde kolem 6:30 min/km, druhý 5:30. Kluk jedna komentátorská si na mě v cíli počkal, prohodili jsme pár vět, dostal jsem cenu za první místo v bosoběhu, neboť Zahálka zde nebyl (tímto, Tome, zdravím), a jel jsem domů. Následoval Winter Run Ostrava, Praha... Napadlo mě, že odběhnu bez bot celý seriál RunCzech. Kromě maratónu. To byl můj první a přeci jen obavy byly. Řekl jsem si, že půlku v botách a druhou bez. Na dvacátém kilometru jsem však už byl v takovém rauši, že kdybych se zastavil a zul si boty, už bych se nerozběhl. Sousedé, zpočátku s úsměvem od ucha k uchu, že nemám na boty, se začali sami tu a tam zouvat a dnes, když se v místní restauraci objevím v botách, jsou téměř v šoku.
Vůle mimo běh
Jak už jsem zde nadhodil, i odnaučený kuřák vám potvrdí, že vše je v hlavě. Vím, o čem mluvím. Též této neřesti holduju. Bylo 6. března, kdy jsem si zapálil cigaretu. Poslední z krabičky. Většina běžců nechápala, že můžu kouřit a běhat. Vždy jsem věděl, že až budu opravdu chtít, tak přestanu. Ne, že bych nikdy nechtěl, ale vůle nebyla tak silná. Nekuřák nepochopí a běžec už vůbec ne. Jako běžec-kuřák, jsem se vždycky strašně těšil do cíle, až si v klidu sednu a zapálím si. S tímto se pojí i zážitek z ústeckého půlmaratonu 2015, na který jsem vytáhl i svého bratra (takže i gaučák může dát půlku z nuly). Doběhli jsme do cíle, prošli do technického zázemí pro běžce a na okraji místního vodního díla, jejímž autorem je můj soused, sedělo asi dvanáct běžců s cigaretami. Řekl jsem hned prvnímu, jestli nemá dvě, pro mě a bratra. Se slovy: „Dal jsem deseti před váma, tak proč ne i vám," jsme se zasmáli, zapálili a svět byl zase hezčí.
A teď bylo ono březnové ráno. Poslední cigareta. Potáhl jsem si, hlava se lehce zamotala (to my, kuřáci, občas tak ráno máme) a já si řekl: „Tak jo. Zkusím to. Až si budu chtít zapálit, vzpomenu si na tenhle okamžik." Sedm měsíců jsem to vydržel. Zapálil jsem si jen asi dvakrát a nedokouřenou cigaretu zahodil. Sám jsem nikdy nevěřil, že to jde, ale jde to. Proč jsem to vydržel jen sedm měsíců? Ano. Dnes zase kouřím. Osobní důvody vedly k tomu, že vůle zklamala a sáhl jsem po cigaretě. Po jedné. Druhé. Třetí... Až budu chtít, zase přestanu.
Jiný důkaz vůle?
Jedno jméno vyzdvihnout musím. Je to nádherný příklad. Bylo to tuším v roce 2008, kdy můj syn začal hrát fotbal. Já byl pokladníkem klubu a jednoho dne přišla paní, že by chtěla přihlásit syna. Jozífek Richard. Chlapec, který se narodil bez chodidla a ruky. Nikdy jsem o tom s touto maminkou nemluvil, takže i pro ni to jistě bude něco nového. Snažili jsme se jí tenkrát vysvětlit, že to není vhodný sport pro malýho Ríšu, ale ona odpověděla: „Když chce? Tomu to mám zakázat?" A jakej je z Ríši dneska fotbalista? Klobouk dolů.
Dodnes, když už někne nemůžu, vzpomenu si na Ríšu, usměju se a nohy jedou tak nějak automaticky. Vysvětlete prostě malýmu klukovi, ať nehraje fotbal, že to nejde.
Závěrem...
Těm, kteří tuto povánoční úvahu dočetli až do tohoto bodu, chci poděkovat za těch pár minut, které mi touto cestou věnovali. Přátelé, kamarádi, přeji vám všem mnoho štěstí v novém roce, neboť jak rád připomínám, na Titaniku byli zdraví všichni, ale neměli štěstí ‒ a jak dopadli.
Ať máme po celý rok 2017 pevnou vůli, splníme si všechny cíle a máme jen samou radost ze života. A kdyby přeci jen ta radost nebyla, tak stejně ten život musíme nějak přežít. A ať to mám též složitější: Beru Reného výzvu. V roce 2017 žádnej alkohol, v mém případě ani žádná cigareta...
