Článek
Co je vlastně úkolem prezidenta takové mezinárodní organizace, jako je AIMS?
Mým největším úkolem je zabezpečit takovou organizaci, která ředitelům jednotlivých závodů dá jasná pravidla, předá zkušenosti a znalosti, výsledky průzkumů, expertíz, výzkumů tak, aby mohli zajistit co možná nejlepší závod. Fenomén jménem maratón neustále narůstá. Pokud se o to někdo nepostará, bude z toho strašný nepořádek. Sdružujeme už 111 národů z celého světa. Jednotná pravidla jsou opravdu nutná.
Kdy jste pro sebe objevil běhání?
Někdy koncem 70. let. Zjistil jsem, že je to zajímavá sportovní disciplína se třemi významnými plusy. Já jsem říkával ‒ je to dobré, je to zdravé a je to levné. (smích) Moc se toho nezměnilo a já od té doby běhám.
Jak často se věnujete svému koníčku a zároveň zaměstnání?
Běhám v podstatě každý den. I dnes ráno jsem si byl zaběhat. Tak na čtyřicet minut, to je tak akorát, aby se člověk zapotil a přesto z toho ještě nebyl úplně vyřízený.
Máte za sebou i nějaký maratón?
Ano, spousty. První jsem běžel v roce 1979 v Madridu.
Jaký máte osobní rekord na maratónské trati?
Nejlepší čas jsem měl 3:15 hodin. Mezi tím a 3:40 běhám do dneška v podstatě všechny maratóny.
Třeba z našeho sousedního Rakouska začínají zaznívat hlasy, že maratón je na ústupu a pozornost se přelévá na půlmaratóny. Je to pravda?
Globálně určitě ne. Děje se to, že spousta lidí naběhá jen jeden dva maratóny ročně. Příprava vyžaduje specifický trénink po tři až čtyři měsíce. Maratón nejsou dva půlmaratóny za sebou. Ta příprava je už značně náročnější. Ale půlmaratón může každý hobby běžec absolvovat třeba každý měsíc jeden. Je to mnohem jednodušší. Pak možná dochází statisticky k tomu, že se nám zdá, že maratónců ubývá, půlmaratónců přibývá. Ve skutečnosti počty všech závodů neustále rostou. Podívejte se na města, která pořádají maratón už delší dobu. Spousta z nich musí nastavit stropy účastníků a od určitého počtu další účastníky z kapacitních důvodů nepřijímat. Statisticky je více a více i samotných maratónů a počet registrací stále roste. Vlastně na všech kontinentech. Je to fenomén přicházející tak říkajíc zdola, od samotných běžců, rekreačních běžců. Lidé se o běhání stále více zajímají, vyměňují si zážitky, zkušenosti na sociálních sítích, vznikají nové běžecké skupiny, univerzitní kluby, stále více se prosazuje určitý ideál tělesné krásy, fyzické kondice, zdravého životního stylu.
Máte nějaké vysvětlení, proč se tak děje?
Proč lidé běhají? Nevím. Můžu vyjmenovat padesát nejrůznějších důvodů a vy mi pak stejně řeknete padesát jiných. Úkolem naší asociace je tento obrovský nárůst zvládnout, jinak se z toho stane chaos. Chceme, aby se náš sport stal určitým vzorem, vzorem pro společnost ve vztahu k fyzickým aktivitám, charakterovým vlastnostem, vzorem charitativním.
Až tak? Jak tomu máme rozumět? Co to znamená konkrétně?
Běžci svým způsobem vynalezli solidaritu. Dříve žádný fotbalový klub, hokejový tým nebo ragby tým svým sportem nikoho nepodporoval. A podívejte se teď! Téměř každý se věnuje charitě, podpoře někoho, kdo to potřebuje. Tohle se nejdříve začalo dít ve světě běhu. A to není zdaleka všechno. Řekněte mi, kde jinde, v jakém jiném sportovním odvětví můžete říci: „Účastnil jsem se závodu, na němž byl překonán světový rekord. Závodil jsem na stejné trase jako ten a ten mistr světa." Nikdy si nezahrajete fotbal ve stejném týmu s Messim. Ale v Berlíně, Londýně nebo třeba Praze (na letošní Grand Prix byl vítězný čas pouhé tři vteřiny za světovým rekordem; Violah Jepchumba slíbila, že se příští rok vrátí a rekord zlomí - pozn. red.) poběžíte velmi pravděpodobně s nějakým mistrem nebo nějakou mistryní světa. V žádném jiném sportu se takhle aktivně ke špičce nedostanete.
To určitě souvisí i s dalším rostoucím fenoménem, kdy běžci na závody jezdí do stále vzdálenějších destinací.
Ano, máte na mysli maratónskou turistiku. Nejlepší způsob, jak poznat nové město, je zaběhnout si v něm maraton. Centrum je uzavřeno pro provoz, máte ho pro sebe, nemusíte dávat pozor, aby vás něco nesrazilo. Užijete si tak město mnohem více. Domnívám se, že spokojený běžec, který v určitém městě absolvuje dobře zorganizovaný maratón je tím nejlepším turistickým reklamním agentem, nejlepší reklamou pro město. On je tím, kdo bude nejvíce vyprávět o pamětihodnostech, dobrých restauracích, ve kterých si užije výtečné jídlo po běhu. K nezaplacení. Ale není to jen otázka kvantity, ale také otázka kvality. Běžci ve městě patří ke klidným a tichým lidem. Nevysedávají dlouho do noci po restauracích, nepořádají vzájemné bitky mezi příznivci různých klubů, netáhnou městem a nerozbíjí všechno, na co přijdou. Běžci jsou zkrátka mnohem kultivovanější.
Navštívil jste vy osobně Prahu už někdy dříve?
Ano, byl jsem tady už mockrát, ani si nepamatuju. Desetkrát, možná patnáctkrát. A stále si ji velmi užívám.
Běžel jste také Pražský maratón?
Jednou jsem jej skutečně běžel, bylo to ale v rámci čtyřčlenné štafety. Běžel jsem poslední, nejdelší, dvanáctikilometrový úsek.
