Článek
Tary, viděl jsem vaše videa, ve kterých skáčete a běháte ve velkých výškách. Máte při parkouru strach?
Bojím se stejně, jako se bojí každý jiný člověk. Parkour je o tom, abychom ten strach dokázali překonávat zas a znova. Nejvíc se bojím výšek. Kdybych měl běžet po úzké římse ve výšce, zvládal bych to jen těžko. Ale skok v sedmi osmi metrech nepovažuji za vysoký, od deseti metrů je to horší.
Zní to nebezpečně. Máte za sebou nějaká vážná zranění?
Nic zlomeného jsem naštěstí neměl. Moje úrazy jsou sice bolestivé, dlouho se léčí, ale většinou se jedná o brutální naraženiny. Nejhorší bylo, když jsem v roce 2011 přetočil dvojité salto na trampolíně a spadl jsem přímo na hlavu. Měl jsem pak podvrtnutou krční páteř a do dneška s ní mám problémy.
Takže se parkour na vašem těle dlouhodobě podepisuje?
Podepisuje. Cítím, že v patnácti letech jsem se nemusel tak dlouho rozcvičovat ani rozehřívat. Teď je to tělo takové náročnější.
Vlajka vzhůru letí k radosti všech dětí!
Ondřej Kelbler
Parkour je spojený s běháním. Máte přehled, kolik kilometrů při tréninku naběháte?
Nemám to změřené. Já si na chytré hodinky moc nepotrpím. Když chodíme během tréninku po městě, zvládneme kilometrů hodně, ale pro nás je to zábava, takže si při ní nepotřebujeme měřit metry ani kroky.
Jak často trénujete?
Než jsem začal podnikat, chodili jsme s kluky každý den na celé odpoledne. Teď trénuji při natáčení videí a k tomu chodím skákat přibližně třikrát týdně asi na dvě až tři hodiny.
To je vysoká zátěž. Musíte nějak řešit správnou životosprávu?
Jím tak, jak si říká moje tělo. Když mám chuť na ovoce, dám si ovoce. Když mám chuť na sladké, dám si sladké. Nejsme vrcholoví ani výkonnostní sportovci, takže nepotřebujeme dodržovat jídelníčky. Je to street, ulice, kde si můžeme dělat, co chceme.
Absolvujete také čistě běžecké tréninky?
Běh vždycky spojuji s parkourovým tréninkem, takže nechodím jen běhat, ale rovnou do toho i skáču.
| TARAS POVOROZNYK (26), známý pod přezdívkou TARY |
|---|
| • Pochází z Ukrajiny, ale od devíti let žije v Česku, konkrétně v Říčanech u Prahy. |
| • O parkouru pravidelně natáčí videa a je aktuálně nejsledovanějším českým tvůrcem. Pravidelně ho sleduje téměř jeden milion lidí. |
| • Díky svým aktivitám zvedá ze židlí a gaučů statisíce dětí, které úspěšně motivuje k pohybu. Pro ně také pořádá kempy a workshopy. |
Běžecké závody vás nelákají?
Nějaké jsem zkoušel jako malý kluk. A když jsem dělal trenérskou licenci na parkour, tak jsme v rámci kurzu běhali pět kilometrů, což jsem dal za nějakých dvaadvacet minut. Nemám totiž žádnou běžeckou techniku, tak jsem byl rád, že jsem neumřel.
Parkour má své oficiální trenéry?
Ano, licenci poskytuje Sokol, který získal akreditaci od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Zatím ji má v Česku jen deset lidí, protože ten kurz trvá 300 hodin a je hodně náročný.
Do deseti metrů to není žádná výška.
Ondřej Kelbler
Zdá se mi, že k parkouru mají blízko překážkové závody, OCR...
Když se člověk podívá na parkouristu, asi si říká, že „spartany" jsou pro něho ideální aktivitou. Jenže my nemáme vytrvalost. Trénujeme tak, že jdeme na jeden spot, kde skáčeme. Nejkratší tratě na překážkových závodech ale mají pět kilometrů.
Přitom z videí se zdá, že přebíháte město a při tom přeskakujete budovy...
Je to dobře nastřihané, takže člověk má pocit, že běžíme v kuse. Ale není to tak.
Proč podle vás parkour láká tolik mladých lidí?
Protože je free, nespoutaný, rebelský. Parkour je svobodný, klidně můžete udělat něco jinak, než jak to dělají ostatní. Lidé nejsou limitovaní, nemusejí docházet na tréninky, nemají žádná pravidla. To je motivuje k pohybu.
Parkouristé se často dostávají na místa, kam není povolen vstup. Už vás někdy chytila policie?
Několikrát, ale nikdy jsem nedostal žádný trest ani pokutu. Žádnou škodu jsem nikdy nezpůsobil. Vždycky policii vysvětlím, že jsem na to místo šel trénovat. Oni to pochopí a pustí mě – maximálně mě pošlou na jiné místo, kde si nebudou sousedé stěžovat.
Parkour se neustále vyvíjí. Když vymyslíte nějaký nový trik, můžete si ho pojmenovat?
Jo, můžeme. Já jsem si teda ještě žádný nepojmenoval, protože se inspiruji složitými triky ve světě, které se pak snažím různě vylepšovat. Určitě jsem nějaké věci skočil jako první, ale nijak se tím nechlubím. Nemáme žádné žebříčky, protože on vlastně parkour není sport. Je to pohybová aktivita.
Jak velká je parkourová komunita v Česku?
Lidí od 18 do 28 let je tady necelá tisícovka, což je docela velké číslo. Ale jejich následovníků je mnohem víc. Já bych řekl, že přibližně osmdesát procent dětí na základních a středních školách parkour minimálně zkusilo. Vidím to na svých číslech u videí i na tom, kolik dětí jezdí na mé tábory, workshopy, kolik dětí mi posílá svoje videa. Nejde to přesně spočítat, protože nejsme organizovaní, ale opravdu skoro každé děcko si to zkusilo.
