Článek
Pro Lukáše Kuldu byl zatím nejúspěšnější minulý rok, kdy obsadil druhé místo na Festivalu umění pohybu Artmoving druhé místo. Věří, že bude ještě lépe. I díky Freestyle Union, pod níž vystupuje. Pochvaluje si, že díky svému koníčku může také hodně cestovat. Už se podíval do Nizozemí, Británie nebo Německa. Hodně jej oslovují parkourové jamy, kam se sjíždění lidé z celého světa, klidně dvě tři stovky parkouristů plus ti nejlepší z Ameriky, Ruska či Španělska. „Je to vynikající v tom, když člověk potřebuje s něčím pomoct. Může se setkat přímo se svým idolem, kterého zná jinak pouze z videa, a zeptat se ho, jak to dělá, dostat rady od těch nejpovolanějších. Oni ochotně pomůžou, poradí, proto na tyhle jamy jezdíme hrozně rádi," září oči nadějnému freerunnerovi.
| Mezi odborníky se někdy strhnou bouřlivé spory o to, čemu se vlastně věnují. Obecná definice říká toto: |
| Free running je jednou z akrobatických sportovních disciplín. Důraz je kladen na estetiku překonání určité překážky. Největší rozdíl oproti parkouru je v přidání akrobatických pohybů, které nemusí být vždy zcela účelné. |
| Parkour je vlastně „umění přemístit se" či „umění úniku". Základem je dostat se z jednoho místa na druhé účinně, rychle a efektivně s využitím možností vlastního těla. Je o bezpečném a ladném zdolávání překážek, o klidu a sebejistotě i v kritických situacích. |
„Všichni tvrdí, že to je spíše životní styl, nesoutěžní sport a tak dále. Přitom je rok od roku stále více soutěží. Stejně jako běh samotný je to o absolutní svobodě. Na free running nic nepotřebujete. Stačí tričko, tepláky a nějaké staré tenisky. Na skákání za barákem to úplně stačí," svěřuje se Lukáš. Free running nemá žádná pravidla. Salto vpřed nemusí vypadat určitým způsobem, aby bylo „správné". Každý si v parkouru či free runningu najde to svoje, svůj osobitý styl. Můžete si vymyslet úplně cokoli, najít si svou vlastní cestu. „I ostatní to pak ocení mnohem víc, než když bychom se drželi přesně podle nějakých příruček, pravidel a předpisů, jako je to v jiných sportech," doplňuje Lukáš.
Na otázku, zda už zvládl všechno, co v jeho sportu zvládnout lze, odpovídá Lukáš Kulda skromně: „Je spousta triků, které ještě nedávám. Po určité době člověk naráží spíš na limity svojí psychiky než těla. Všechny ty dvojité, trojité věci, dvojitá salta vzad nebo vpřed, do toho nějaký ten vrut... To všechno už je více o hlavě. Prostě se nebát, vypnout myšlení a skočit to tam."
Věnovat se parkouru Lukáš chce, co mu zdraví dovolí, co to půjde. Zkrátka co nejdéle. Rád by z něj časem udělal i něco jako zaměstnání. S kamarádem už rozjíždí vlastní projekty. „Určitě nechci skončit někde ve fabrice, kde budu do sedmdesáti zavřený," shrnuje lakonicky.
Freerunningu či parkouru se může věnovat každý. Dokonce prý existují i videa, kde s přehledem předvádí hodně triků snad stokilový chlapec. Lukáš Kulda to ale takhle daleko dojít nikdy nenechá: „Studuju sportovní školu, k tomu dělám street workout s vlastní hmotností, udržuju si tak sílu, mrštnost, kterou využiju, když se pak třeba potřebuju odrazit z nějaké zídky. Strečink cvičím pro větší pohyblivost, ta se vám na překážkách taky hodí. Nohu pak můžu vykopnout výš, vyletět víc do výšky při saltu. Chodím taky běhat, abych měl fyzičku, aerobní vytrvalost."
S během začíná až na jaře. Většinou vybíhá na osm kilometrů. S kamarádem doma v Červeném Kostelci běhá obden. Jeden den cvičí na hrazdě, další den chodí běhat a tak stále dokola. Běh je zkrátka jeho pomocníkem, ať zrovna zdolává nějakou zídku, která se mu připletla do cesty, nebo skáče ve velkých výškách ze střechy na střechu.
