Článek
Jestli jste četli knihu Adharananda Finna Cesta běžce, už přesně víte. Je to japonský samurajský, nindžovský a šógunovský duch, který dělá z Japonců-maratonců to, co doopravdy jsou. Neskutečné mašiny s obrovskou vůlí, vycepovaným drilem a urputností letce kamikadze. Možná nejsou nejnadanějším národem světa předurčeným k běhu dlouhých tratí, možná nepocházejí z nejlepších geografických podmínek a nemají tu nejlepší genetickou výbavu pro maratonský běh. Co ale určitě mají, je disciplína a vůle.
I proto můžete na maratonu v hlavním městě Tokiu vidět něco hodně neobvyklého. Letos se na závodě Tokyo Marathon dostalo hned 159 běžců a 8 běžkyň s výsledným časem pod 2:30 hodin. Celkem 167 účastníků pod půl třetí hodiny! To by bylo zkrátka něco neuvěřitelného, i kdyby letos v japonské metropoli vládlo příznivé počasí, což opravdu nevládlo.
Samozřejmě závod vyhrál Etiopan a následující tři v cíli byli Keňané. Ale už na páté pozici najdete Japonce s celkovou ztrátou na vítěze jen zhruba pět a půl minuty a pak už ve výsledkové listině uvidíte s výbornými časy téměř výhradně jen Japonce. Jistě, pohybujeme se na jejich domácí půdě, stejně to ale na jejich výsledcích nic neubírá. Jen pro srovnání: Na nejrychlejší maratonské trati v Berlíně, kde loni padl světový rekord a povětrnostní podmínky byly ideální, dosáhlo na čas pod 2:30 jen 99 mužů a 11 žen. Na maratonu v New Yorku, který stejně jako Tokio i Berlín patří do tzv. „Velké šestky" největších a nejprestižnějších maratonů světa, se na posledním ročníku dostalo pod tuto hranici jen 54 mužů a 8 žen.
Japonci jsou ve svém přístupu k běhu velmi unikátním národem. Fyzickými předpoklady pro běh samotný asi keňský kmen Kalendžinců nikdy nedostihnou, ale jak předvedl třeba japonský amatérský běžec (slovo „amatérský" by mělo být zvláště podtrženo) Juki Kawauči na loňském ročníku bostonského maratonu, v okamžiku, kdy podmínky přestávají být ideální, dokážou být těmi fyzicky a psychicky nejsilnějšími právě oni.
