Článek
Autor čerpající námět pro svou další knihu jako by zopakoval úspěšný scénář ze své prvotiny: Prostě naložit rodinu čítající manželku a tři ratolesti, odvézt je na druhý konec světa a tam po šest měsíců žít mezi domorodci a s domorodci také běhat. Kam se nechal osudem zavát tentokrát? Do Kjótanabe. Ovšem jeho autorsko-běžecký záběr byl mnohem širší. Jeho největším terčem byl ekiden Hakone, největší sportovní událost celého Japonska a pak také takzvaní „maratonští mniši", kteří zdolávají maratonskou vzdálenost po tisíc dní, aby dosáhli stavu osvícení.
Pokud se zamyslíte nad tím, jaké národy jsou nejrychlejšími maratonci, pak asi každého hned napadne Keňa a Etiopie. Je pravda, že v první stovce nejrychlejších časů na 42 195 metrů nenarazíte na nikoho jiného, než právě z těchto dvou států, i když... přeci jen velmi lehké zastoupení tam někdo má. Hádáte správně, jsou to Japonci. Jak oni sami říkají, mají moc krátké nohy a malé plíce, aby mohli konkurovat africkým národům, ale třetí místo je pro zemi samurajů přeci jen úctyhodné. Adharanand to ví a vlastně celou svou knihu věnuje svému soukromému pátrání po příčinách, proč to tak je.
Jako správný Brit se neubrání srovnání se svou domovinou a dospívá k šokujícímu odhalení: Na nepříliš významném půlmaratonu zaběhne třeba 18 japonských běžců na čas srovnatelný s britským rekordem roku. A to mají na ostrovech Mo Faraha nebo donedávna měli Paulu Radcliffovou! Možná si to uvědomuje málokdo, ale Japonsko je běžeckou velmocí. Jen to možná bere za špatný konec, jak se autor dozvídá od místních běžců a trenérů, ale třeba i od Keňanů.
Hlavním zaklínacím slůvkem Japonska je ekiden, štafetový běh na dlouhé vzdálenosti, perfektně korespondující s duchem bušidó, cestou bojovníka, a wu, týmovým duchem prolínajícím se celou japonskou společností. Přímé přenosy z nejslavnějších ekidenů v zemi se těší obrovské sledovanosti a běžci na nich neváhají vydat ze sebe vše stejně jako jejich předci, ať už šlo o hrdé samuraje nebo oddané nindži. Není náhoda, že ekideny vznikly po válce a společnost je vnímala jako prostředek ke stmelování lidí a zvyšování morálky.
Maratonské předurčení Japonců autor ovšem nenalézá jen v novodobé posedlosti samé, ale také v dlouhodobých stravovacích návycích i společenských pohybových vzorcích. Běžci mají v Japonsku na růžích i jejich trnech ustláno. Na jedné straně se samotným během dokáže v Zemi vycházejícího slunce živit mnohem vyšší procento lidí než kdekoli jinde, na straně druhé opravdové dominanci Japonců brání právě ty prastaré principy a zvyklosti, které z nich činí to, co jsou.
Možná nemáme až tak úplně šikmé oči, kratší nohy nebo menší plíce, přesto v knize najdeme motivace minimálně za tři příruční zavazadla. Určitě stojí za přečtení. Třeba právě ona bude tím zdrojem inspirace, který vás na běžecké trati posune zase o něco dál. A jak říkají samotní Japonci: Sport není jen o vítězství. Pokud chcete být přijímáni a oslavováni, nestačí jen vyhrát, musíte vyhrát správně!
