Článek
Zimní běh na Blaník
V pátek se osvěžuji v řece Kamenici. Spíš se teda v silném proudu snažím neuplavat. A s batůžkem pak pádím do svého oblíbeného kopce. Je to sice jen 2,6 kilometru s převýšením 150 metrů, ale ze začátku je sklon zvlášť výživný. Jako trénink to snad bude stačit.
V sobotu přijíždím do Vlašimi vlakem. Po prochladlé zemi dojdu bosky k zámku na start. Dilema, zda běžet bosý, nebo obutý, vyřeší mých pár nepromyšlených vět pro Českou televizi. Proti loňskému sněhu a vánici zase tak strašná zima vlastně není. Na rozdíl od závodů od jara do podzimu zažijete lednový Blaník pokaždé jinak.
Letos nově běžím v Kilpi racing týmu. A poprvé v kategorii muži B, nějak ten čas letí, čtyřicítku překročím ale až v květnu. Botky si přivážu k pásku, pro jistotu. Hodinky už nemám, záznam si zapnu na mobilu, který hodím do kapsy. Je 10:15 a běžíme. Parkem to jde dobře, trocha šutrů a už běžím s Jirkou po asfaltce. Po třech kilometrech do toho trochu kopnu a utíkám mu.
Ťapky už mají provozní teplotu, zima není. Povrch, ač sem tam přes nějakou díru nevypadá, je celkem pohodlný pro mou přirozenou „obuv". Zatím se mi běží výborně, bez většího úsilí se přibližuji k úpatí hory. Boty jsem vyhodnotil jako zbytečnou zátěž, tak je nechávám u Jarmily na občerstvovačce. A hurá do lesa, krátkým seběhem, poté dřevěný můstek. Ale když není zasypán sněhem, sem tam vykukují hlavičky hřebíků, tak radši opatrně. Přelézt tu a tam nějaký padlý kmen a už běžíme po široké lesní cestě.
Nazout, nenazout?
Proti loňsku je změna, místo rovnou nahoru běžíme vlevo táhlým stoupáním. Kolik to tak bude kilometrů? Sklon je tak akorát, předbíhám obuté, co to jde. Schody a už se blíží rozhledna. Tady je trochu chladno na chodidla. Asi blaničtí rytíři nejsou doma a netopí. Co jsem pracně získal, ztrácím. Šutry a kamínky, kam se podívám. Skoro kilák spíš jdu a cupitám. Rázem jsem zase předbíhán Jirkou a pak taky Tondou. Povrch se mění, přes spletité kořeny skáču jako laňka. A zase některé běžce předbíhám. Malý kopeček, dobře pár metrů jdu. Vyzvednu si boty, zase mi trvá přivázat je na pásek. Poprvé mám na zpáteční cestě spoustu energie, vloni to tak nebylo. Tak lehce se mi už dlouho neběželo.
Blíží se vesnice Dub, v mírném seběhu vytahuji kapesník. Jenže najednou se levý palec zastavil o nějakou nerovnost. Ztrácím balanc a z tempa, které odhaduji na 4:30 min/km, letím jak široký tak dlouhý. Říkám si, že až do Vlašimi to leteckou linkou asi nebude. Ruce ladně přistanou na asfaltu, kolena ale lehce hrubší asfalt líznou. Au! Z kolen teče krev. Přesto to má výhodu proti elasťákům, kilt si totiž neprodřete. Otázka je, jestli to v tomto případě byla výhoda, nebo nevýhoda. Než se ale spoluběžci stačí zeptat, zda jsem v pořádku, vzpamatovávám se a běžím dál.
Zelená, nikoli modrá noha
Na skoro kilák vidím oranžovou bundu s vestou. Zapomínám na pád a kolena a říkám si, že Tondu ještě doběhnu. Dávám do toho všechno, kousek před parkem se pozdravíme a běžím dál. Zase pár šutrů. Sice ještě vidím Jirku, ale toho už nedoběhnu. Posledních pět set metrů a cíl. Zase to není pod dvě hodiny. Ale počkat, místo půlmaratonu to letos bylo 22,6 km s převýšením 580 metrů, takže ležérně zaběhnutý čas 2:03:14 ujde. Nová trasa byla ve stoupání běhatelnější.
Ondro, díky za nádherný závod! Nesmí chybět fotka s rytířem a pak jdu radši do sanitky na ošetření. Nemusím hrát tvrďáka, desinfekce ani nepálí. Profesionální ošetření. Vypadalo to opravdu hrozně, ale mám teď pěkně zelené nohy. Jsem odhalen, svůj vodnický původ už nemohu déle skrývat...
