Článek
Samozřejmě bude hodně záležet na tom, proč vlastně běháte. Na samotném samostatném běhání z vlastní vůle a pro vlastní potěšení není nic špatného. Někteří ale tvrdí, že přijde bod, od kterého by pouhý běh pro běh přestával dávat smysl. A jdou na to psychologicky. Lidé prý touží po neustálém zlepšování, pokroku. Naprostá většina z nás si klade cíle. Ať už uvědoměle v rámci plánování, či jen jako pozapomenutá vroucí přání. „Jak chcete měřit pokrok, když nebudete mít něco, s čím své předchozí výkony budete poměřovat?" ptá se jeden z nejznámějších britských běžců David Castle. A hned přidává ještě závažnější argument: „Člověk má tendenci se v rámci tréninku šetřit, o nic mu nejde. Teprve závod s dalšími běžci z vás vymáčkne maximum."
Něco by na tom mohlo být, když si třeba vzpomeneme na první míli zaběhnutou v čase pod čtyři minuty. Bannisterovi pomáhali při výkonu dva vodiči. Na maratónech je běžné, že elitní běžci mají také své vodiče, kteří je po část závodu „táhnou", aby ze sebe dostali opravdu maximum. Psychologický aspekt je nepopiratelný.
Existují ale běžci, mezi něž patří třeba i jiný britský závodník Gary Dalton (mohli jsme ho spatřit třeba na krkonošské trase 55km závodu, který vyhrál). „Na co je závodění dobré? Mám mít radost z dalšího účastnického trička, medaile, kterou si vlastně ani pořádně neprohlédnu? Má mi chybět tlačenice na startu nebo cizí selfie-tyčka v oku na dvacátém kilometru?" ptá se sugestivně. Ale jemu se to mluví. Motivaci ve formě medailí a sdílení výsledků na sociálních sítích nepovažuje za trvanlivou nebo zásadní. Podle něj pokud běháme pro samu radost, budeme schopni čerpat pozitivní motivaci z běhu vždy.
Dnešní technická doba přináší i možnost běhat si sami, pro radost, a přesto soutěžit s ostatními ‒ existuje bezpočet běžeckých aplikací, které budou vaše výsledky porovnávat s ostatními, aniž byste se museli tlačit s hordami běžců někde na úzké startovní linii. Není snad prosté odškrtávání jednotlivých závodů v termínovce jen nějaký masochistický dýchánek? ptáme se společně s Daltonem. „Osobně preferuji spíše styl, při němž mám čas kochat se okolím," dodává závodník.
Praxe ukazuje, že i zarputilí závodníci se mohou postupem času a s přibývajícím věkem „uklidnit". A i oni sami přiznávají, že čas odvane potřebu porovnávat se s ostatními a že mnohem náročnější je vyzývat na souboj sám sebe. Také udávají, že běh jim pak přináší více radosti. Teď už je jen otázkou, zda pro nás bude větší motivaci představovat finisherské tričko nebo získané endorfiny. Ať tak, či tak mají oba přístupy jednu věc společnou: běh. Takže kolik kilometrů už dnes máte za sebou vy?
