Článek
Někdo by mohl považovat za výhodu běhat uvnitř budovy. Neprší na vás, teplotu si nastavíte, na občerstvovačku nemusíte čekat dalších pět kilometrů. Něco na tom bude. Klimatizaci tu mají, nastavujeme režim „svěží jarní vánek". Z trubek u stropu nekape, takže na mne skutečně neprší. A občerstvovačku si dělám vlastní ‒ hned na poličce pod ovládacími prvky rozkládám tři druhy nápojů, banány, přehrávač se sluchátky pro případy kdyby bylo nejhůře.
Třeskne pomyslný startovní výstřel. To se pozná podle běžícího času v pravém dolním rohu obří obrazovky přede mnou. V tom levém už ubíhají první desítky metrů. V dolní liště poskakují dva progress bary. Ten nižší přibývá docela rychle. Celá jeho délka představuje stometrový úsek trati, jedna jeho část tak má deset metrů. To ten horní progress bar se dost fláká. Roste jen velmi neochotně a pomalu. Představuje totiž celou maratónskou distanci, rovněž rozdělenou na deset dílčích polí. Jedno pole je tak ekvivalentem zhruba 4,2 kilometru.
Hned zpočátku hojní přihlížející jásají, mávají a zdraví, troubí na frkačky. Kamera svou strojově neúprosnou čočkou sleduje oficiální trať závodu. Je krásné počasí. Neustále se prolínají stíny stromů a budov se sluncem ozářeným asfaltem. Lidé po trase vypadají, že mají opravdu velkou radost. Většina z nich chodí na totéž místo podporovat běžce už dlouhá léta. A kdo ví, možná jsou tak rádi i proto, že nemusí běžet těch proklatých 42 kilometrů. Někteří z nich si na travnaté ostrůvky obklíčené ze všech stran silnicí přinesli kempinková křesílka. A uvidíte i jedince, jak si na trávník rozkládají piknikové deky, lehají si na ně a s podepřenou bradou sledují běhající snaživce.
| Pro maratónkyně je Londýn nejrychlejším městem světa. Z prvních deseti nejlepších časů byly tři zdolány právě tam. A hlavně ten nejlepší, který už třináct let drží domácí běžkyně Paula Radcliffová. |
I mezi diváky jsou ale aktivní jedinci. Tady se někdo roztancuje v rytmu snad lambady, támhle někdo předvádí break dance. Jeden postarší pán evropského typu padá dokonce na kolena a uctivě se klaní. Zřejmě konvertoval, ovšem nějakým zvláštním způsobem, a svého Alláha nalezl v běžeckých duších. A hele, támhle nějaký nezvedený hošík nestydatě předvádí hanbaté pohyby pánví. Vynalézavost přihlížejících nezná mezí. A celou první čtvrtinu závodu se ptáte: Jestli to takhle vypadá už tady, jak to asi bude vypadat před cílem?!
Závod příjemně ubíhá. Po každé míli vidíte přes celou trasu klenoucí se vítězný oblouk ze dvou zhruba šestimetrových sloupů v bílo-červené kostkované úpravě propojených dvojitou spirálou z bílých a červených balónků. Trochu mi to připomínalo svět obrovských cukrových tyček. Takové slavobrány byly na každé míli (dohromady je jich 26) i na několika důležitých kilometrových úsecích. Byly třeba na pátém nebo třicátém kilometru.
Londýn jsem už sice navštívil, ale po trase jsem poznával máloco. Rozeznal jsem Greenwich, a to jenom proto, že jsem si všimnul několika nápisů. Tudy někudy prochází onen slavný nultý poledník. Nám je to dnes vcelku jedno, ale za doby mořeplavby bylo dost důležité, kudy taková věc probíhá. Pak jsem ještě poznal Tower Bridge. Ne že bych byl tak zcestovalý, ale tak velký most přes Temži, navíc s věžemi, to nemohlo být nic jiného. A snad jsem zahlédl i Big Bena. Takovou docela vysokou věž s hodinami. No anebo mi neříkejte, že některý z těch vysokých černochů podél trati se taky nemůže jmenovat Ben.
| JAK TO FUNGUJE |
|---|
| Běžíte na páse, před sebou reálné obrázky z trati závodu, jež nasnímala kamera těsně před jeho oficiálním zahájením. Rychlost odvíjení videa je elektronicky synchronizována s aktuální rychlostí vašeho běžeckého pásu. Aplikace doplňuje důležité informace o rychlosti či čase. V rámci aplikace můžete soutěžit s ostatními lidmi úplně stejně jako v nějaké počítačové „adventuře". Případně postavit týmy, jež budou bojovat mezi sebou. Možnosti jsou značné. |
| Jde o takzvanou „směsnou skutečnost", „mixed reality". Napůl skutečnost, napůl umění počítačových programátorů. Celá skutečná trasa maratónu je věrně zachycena okem kamery. Každý digitální běžec má svého avatara a vstupuje do „3D hry" na reálných podkresech. Můžete si tak trať natrénovat a podrobně poznat každý její metr. |
Cíl se pomalu blíží a já se snažím na posledních sedm kilometrů zrychlit na maximum. Na maximum, jež se teď už moc neliší od minima. Myslím, že to bylo na 39. kilometru, kdy si všímám, že nikde není vidět ani živáčka. Všichni odešli domů a koukají na televizi. Přichází nějaký dlouhý tunel. Na jeho konci snad prosvítá světlo. Nevím, tunel se stáčí doleva a konec není úplně vidět. Takhle nějak si asi představoval vstup do nebe Hieronymus Bosch. Myslím, že ten tunel na jeho obraze měl snad taky mírnou levotočivou tendenci.
Uvidíme, zatím se tedy cítím spíš jako na úplně jiném pólu života po životě. Nohy jsou pekelně unavené. Pojďte, holky, povzbuzuji je a na ovladači pásu přidávám na rychlosti. Na poslední míli se zase odněkud zjevili nějací lidé. Zuřivě povzbuzují, mávají. U traťových zátaras stojí spořádaně snad v desetistupech. Poslední pravotočivá zatáčka a už vidím cílovou bránu. Běžím raději ještě o kus dále. Až k těm chlapíkům ve žlutých bundách. Snad pro mě budou mít nějakou medaili. Aspoň nějakou menší digitální...
