Liberecká zastupitelka se bahna nebojí. A hlavu čistí při tanci

Přesně to nepočítám, ale mohlo by to být kolem 800. Bydlím v Liberci, Jizerky mám za domem a je to místo běžkám zaslíbené. Sníh tu máme od půlky listopadu, daří se mi párkrát v týdnu vyrazit na dvouhodinové projížďky „na otočku." Připomíná mi to tady skandinávské terény, v Krkonoších jsou daleko delší a prudší stoupání, což mnoha lyžařům příliš nevyhovuje.

K tomu, abych se cítila na lyžích dobře, potřebuji najet aspoň 1100 kilometrů, k tomu je ještě daleko. Ale první lednový víkend se postavím na start Night Light marathonu, v plánu mám i legendární Marcialongu v Itálii, Kaiser Maximilian Lauf a tradičně domácí Jizerskou 50. Bohužel už téměř všechny dálkové závody, které se jezdí klasickou technikou, jsou hlavně o jízdě soupaž, a to mě zas tak moc nebaví ani jako závodníka, ani jako diváka. Takže mě vlastně poslední dobou víc začal bavit skate.

V tomto týmu jsem zatím jeden rok a jsem tam spokojená. Není to jen o maximálních výkonech, ale především o skvělé partě lidí, kteří jsou „stejně postižení" - postižení láskou k bílému a čistému sportu. Oproti tlakům v profi týmech nebo reprezentaci se atmosféra nedá srovnat. Přesto ale kvůli pracovnímu vytížení a povinnostem hlavně od poledne až do večera jezdím na lyže často a ráda sama. Když jedu zasněženou krajinou sama, mám pocit, že jí dokážu lépe vnímat a intenzivněji se kochat.

Musím říct, že i přes to, že stříbro je skvělé, tak zklamaná jsem byla. Hattrick nejen z ME, ale i mistrovství světa byl velká výzva. Ale musím uznat, že s vítěznou Lindsay Webster z Kanady to byl důstojný souboj až do posledních metrů. Štěstí letos více stálo při ní, a i když jsem na tom zřejmě byla nejlépe za poslední tři roky, tak ona byla ještě o kousek lepší. Kdybych dala poslední překážku, mohlo to vyjít i letos, ale na kdyby se nehraje ani v životě, natož ve sportu.

Rozhodně, je to ten nejlepší základ. Spartan Race je skvělé propojení mnoha disciplín a můžu těžit z toho, co mám ve sportu a vlastně obecně v životě za sebou. Důležitou součástí je běh v kopcovitém terénu, navíc většinou v krásné přírodě, ale potřeba je také síla úchopu, lezecké schopnosti, dobrá silová vybavenost při nošení těžkých břemen. Navíc se jedná o několikahodinové závody, kde je zapotřebí kvalitní vytrvalostní základ. Evropský i světový šampionát Spartan Race byl letos ve vysokých nadmořských výškách, což mi hrálo do karet, protože čím jsem starší, tím mám lepší aklimatizaci. Naopak v době lyžařské reprezentace jsem s výškou docela dost bojovala.

Oproti minulosti se to posouvá, ale bohužel hodně lidí má Spartan race a další překážkové závody stále (a neprávem) zařazeny jen jako „ten závod v bahně". Navíc i asociace a pořadatelé závodů mají na své straně kus práce v tom, jak s médii komunikovat. Věřím, že se to prolomí, protože to je jednak nesmírně atraktivní sport pro závodníky i diváky, a například jen v České republice se překážkových závodů ročně zúčastní kolem 100 000 lidí.

V sezoně jsem absolvovala přes 20 akcí v různých sériích překážkových závodů, ale také v horském běhu, sky race a klasických běžeckých závodech. Vrcholem bylo samozřejmě světové mistrovství v USA v Kalifornii, ať už zmiňovaný individuální závod, nebo závod týmů, kde jsme vybojovali s Tomášem Tvrdíkem a Tomášem Satinským v nabité konkurenci stříbro. Ale díky závodům jsem se dostala na spousty dalších krásných míst – do Andory, Kanady, Švýcarska, Německa, Holandska, Polska i na mě zatím neznámá místa v Čechách.

Materiální podporu mám od tří různých firem. Co se týče financí, tak si vše hradím sama, letenky na závody, startovné, ubytování. Na druhou stranu mi to dává volnost rozhodování, kam jet a kterých závodů se účastnit. Když se mi nechce, tak nejedu, nejsem nikomu zavázaná, což mi dává krásnou svobodu.

Byla krásná a v mnoha věcech výjimečná. Jsem hrozně ráda, že po vleklých zdravotních potížích s imunitou, kvůli kterým jsem skončila s vrcholovým lyžováním, můžu fungovat a bavit se sportem, cestovat po krásných místech a poznávat nové lidi. Co se týká výsledků, tak letos bylo hodně závodů, kdy k vítězství chyběl opravdu kousek. Jako by mi z dortu na oslavě někdo jiný sesbíral ty třešničky. (smích) Taková doba stříbrná.

Už v páté třídě jsem se rozhodovala, jestli jít na atletickou, lyžařskou sportovní školu, nebo se věnovat tanci. Nakonec dostaly přednost lyže, nedalo se stíhat vše dohromady. Ale před třemi lety jsem se k tanci vrátila, a protože přítel má taneční školu, náš společný život je s tancem spojený. Je to skvělá aktivita pro zlepšení koordinace, efektivity pohybu, navíc ve zcela jiném prostředí, než mé jiné oblíbené sporty. Mnoho mých známých si čistí hlavu od starostí při běhu, ale na mě běh nefunguje. V tomto směru daleko lépe „čistí" právě tanec, krásná hudba, napojení na partnera.

V politice se děje hodně nefér věcí, dohod. Často jde o obchod – já tobě tohle a ty mě zase tamto. Tenhle styl politiky neuznávám, neměl by to být kšeft soukromých zájmů, ale správa věcí veřejných podle nejlepšího svědomí. A s tímto přístupem tam jste tak trochu – dost – za exota. Nemůžu říct, že by to bylo vždy jednoduché, natož příjemné a uspokojující, ale svoje působení v politice vnímám jako určitý desátek za to, že v ostatních částech života mohu prožívat krásný život včetně cestování, sportování i sportovních úspěchů.

Ze zkušenosti vím, že život neběží podle našich plánů, spíš ho vystihuje rčení: „Nejvíc pána Boha rozesmějeme, když mu sdělíme své plány." Takže raději příliš neplánuji, další rok nechávám otevřený a uvidím, co přinese.

Ať mají v životě co nejvíce radosti, ať už ji přináší cokoliv. Ať mají možnost dělat, co je baví a naplňuje, a ať se nenechají semlít různými tlaky a stresem.