Článek
Kvůli své váze si ale na běhání musela počkat. Více jak metrák téměř neživé hmoty, bez svalů, výdrže, to prostě nelze. Kolena, klouby, vazy, plíce. Vše jen v režimu lidského přežití. „Nemohla jsem běhat, ale blázen jsem dost, tak jsem chodila na trampolíny a zumbu. Snažila jsem se makat, chytilo mě to, ale s těmi kily jsem neutancovala ani refrén, to mi strašně vadilo."
Pěkně pomalu, doma si přidávala, toužila po změně. Běhat začala, když jí váha ukázala 80 kilo. „Začala jsem kvůli triatlonu, to bylo s kamarádkou, řekly jsme si, že už máme tak natrénováno, že to dáme. To bylo tři roky zpátky," přibližuje Švecová své první běžecké zážitky. V té době si udělala kurzy alpinningu a na bosu, stala se trenérkou. Další krok k závislosti na sportu, pohybu, zdravějším životním stylu.
Ročně naběhá 500 kilometrů
Dnes se do sportovního dresu obléká šestkrát týdně, to je její norma, aby se cítila v pohodě. „Mám dvě hodiny bosu, jednou alpinning a jeden kruhový trénink u trenérky Nikoly Bartákové. A samozřejmě chodím běhat. Na jeden trénink dávám nejvíce deset kilometrů. Teď vybíhám dvakrát týdně, v létě i čtyřikrát, ročně dám asi 500 kilometrů," propočítá své zápisky máma dvou dětí, která se nevyhýbá ani závodům. Objíždí akce ve svém okolí, pro srandu je věrná i krátkému triatlonu.
Díky své totální změně, musela obměnit i šatník, včetně bot. Jenže vše nemusí být dokonalé. „Mám dvě malé děti, když člověk propadne sportu, tak to rodině bere nějaký čas, i pro rodinu je potom těžký se vyrovnat, že máma tam není. Postaví oběd na stůl a jde běhat. Doma mě nikdo nepodporoval, ale vyběhla jsem a byla spokojená," přiznává a na chvíli se ji z obličeje vytratí úsměv. „Okolí mě ale vnímá pozitivně, pokud mě někdo rok neviděl, nepoznal mě. To jsou strašně vtipné momenty," vrací se hned k veselejší tváři.
Na škole sportovala, nastoupila ale do práce a začala dělat kariéru. Den začínal s prázdným žaludkem. Snídaně v poledne, oběd v pět, večeře o půlnoci pizza. Na svět přišly také děti. Času bylo ještě méně. Zelenou dostala paštika, bílé pečivo, cola, pohyb jen nárazově. „Přibírala jsem pomalu a plíživě, moc jsem to neřešila, holt jsem si koupila další léto o číslo větší sukni," vzpomíná nadšená sportovkyně na roky minulé.
Pokud hlava chce, jde všechno
Ty jsou pryč. V příštím roce má jasný cíl, chtěla by získat trifectu ze závodů Spartan Race. „Je to o hlavě, když ta řekne, tak to dáte, je jedno, když vám okolí nevěří. Jeden život, jedna šance. Chtěla bych si také udělat fitness a výživový kurz. Ráda bych pomáhala lidem ve svém okolí. Mám vlastní zkušenost, ta funguje nejlépe," ví moc dobře Švecová, která má v případě pochybností klientů trumf v rukávu. Občas ho také vytáhne na odiv, jedná se o zaručený úspěch.
„Mám pořád při sobě fotku, když jsem vážila 113 kilo. Jsem teď spokojená, ale je to i trochu trapas, ukazuju něco, na co nejsem hrdá. Pořád se stále trochu za to stydím," kloní hlavu žena, která trénuje v In Energy v Dobříši.
Nadšená, ale kvůli nicnedělání a nesprávnému životnímu stylu přišla o pár let života. "To mě mrzí, nějaký vlak mi ujel. Teď chci jít ještě dál, představuju si šest až osm kilo dolů, více vyrýsovat postavu, dávám tomu rok," loučí se s nadšením žena, která si dokázala, že pokud chcete, může změna přijít. A to i hodně radikální.
