Když pražský tradiční závod zahalí stín tragédie

Letošní ročník byl neobvykle dramatický. Ráno v šest se nás v Praze v Troji sešlo bezmála 400, naplnili jsme autobusy a jelo se na Říp. Byla jsem na závodě poprvé a vypadalo to přesně tak, jak jsem si představovala. Bude to tím, že jsem viděla spousty fotek z předchozích ročníků na sociálních sítích. V 8:30 jsme vyběhli, vyjeli. Pravidlem závodu je, že dvojice je koedukovaná, jsou v ní zastoupena obě pohlaví. Dvojka má k dispozici jedno kolo a závodníci se střídají v běhu a jízdě, celou dobu na sebe musí vidět. Pouze první nejprudší kopec ‒ Říp se jede a běží odděleně. Každý z dvojice jej zdolává z jiné strany, dole na sebe počkají a celých následujících 45 kilometrů se drží u sebe.

V prudkém sjezdu ještě na Řípu spadl cyklista, kdo ho viděl volal: „Bacha vysekal se tu!". Všichni se mu snažili vyhýbat, ne všem se to ale dařilo. Padlým jezdcem byl Dalibor Gondík. Když se konečně dostal pod kopec, kde už na něj čekala jeho koloběžecká partnerka Hanka Dvorská, vypadlo to, že ho odveze sanitka. Loket na šití, koleno v háji, první dojem nevypadal vůbec povzbudivě. Roman, který se zná s oběma, se zastavil, prohodil povzbudivá slova a běželi jsme dál. Asi po dvou kilometrech slyšíme za sebou štěbetat Hanku. Roman říká: „To jsem si ještě myslel, že si to Hanka odběhne se všemi jen tak nezávodně." Jeho periferní zrak ovšem zachytil Dalibora, jak to rozběhal. Borec neskutečný. Běžel svižně, jako by se nechumelilo, přitom pár kilometrů skutečně chumelilo. V kategorii 100+ (součet věku dvojice) byli v cíli druzí. A on pak Dalibor večer ještě zvládnul divadelní představení! Snad mu kolegové pomohli dostat se do kostýmu. Když spěchal do divadla, měl obavy, aby ten akrobatický kousek složitého převlékání zvládl.

Nemyslela bych si, že mě bude na trase závodu čekat ještě větší překvapení a drama než Daliborův pád a ze-zraněných-vstání. Byla jsem s parťákem domluvená, že celou trasu poběžím a on pojede. Je to proti pravidlům, organizátoři nám udělili ze zdravotních důvodů výjimku. Mohli jsme se nezávodně tímto způsobem účastnit. Na 35. kilometru ovšem Roman navrhl, že zkusí běžet. Už se vám někdy stalo, aby vám někdo nečekaně na takovém kilometru řekl, že za vás ten maraton doběhne? Sedla jsem si na kolo v neskutečné extázi a uvolnění. Takhle mě ještě nikdy žádný muž nepřekvapil.

Po pár kilometrech, asi 100 metrů před cílem vidíme u řeky v blízkosti cíle sanitky, hasiče, policii, člověka na nosítkách. Co se tam asi stalo? „Spadnul ten most!" Dokud to nebylo vysloveno, tak jsem to neviděla. Má mysl nebyla schopná ten obraz sama od sebe rozpoznat. Tolikrát jsem ho použila ‒ s mámou tam chodím na procházky, s přáteli si zaběhat a teď ten most jan tak z ničeho nic spadne. Asi pět minut předtím, než jsme přikoleběhli. Trasa závodu vedla po cyklostezce pod zřícenou lávkou. Objeli jsme to s Romanem nejkratší cestou. V cíli už na nás čekaly příběhy, jak byla jedna dvojice asi metr před mostem a jedna metr za, když spadl.

Běžkyně, která viděla most spadnout těsně před sebou, se rozplakala a byla v šoku. Tak malý kousek byla od toho pádu, tak křehcí jsme proti osudu, když se stane něco nepředvídatelného, v momentě, kdy by to člověk nejméně čekal. Z cíle závodu už jsme jen mohli pozorovat, jak na místo dorazil vrtulník a vodáci prohledávají vodu, jestli tam někdo neuvízl. Emotivní zážitek. Nikomu ze závodníků se naštěstí nic nestalo.Pro mě z toho plyne poučení: Žít a běhat naplno, dokud můžu s vděčností, že můžu, v prostředí, které mě naplňuje radostí a štěstím.