Článek
Na rozhovor přijíždějí jak jinak než na koloběžkách Jaromír Odvárka (JO), Michal Kulka (MK) a Jan Valášek (JV).
Před pár lety jste jeli nejslavnější a nejstarší závod svého druhu na světě ‒ Tour de France. Jaké to bylo?
MK: No, my na to vzpomínáme rádi i neradi zároveň. Nebyla to až taková taškařice, jak to v médiích vypadalo. Ale odjeli jsme to a odjeli jsme to všichni. Myslím si, že většina lidí nevěřila, že to vůbec dáme. My sami jsme tomu víc věřili, než nevěřili, ale naskytla se spousta trablů zdravotních i psychických. Shrnuto podtrženo, máme respekt. Každý jsme si prožili něco svého. Já třeba podcenil stravovací režim, kázeň. Jeden den jsem si dal třešně, nějaký dort u cesty, pak jsem dostal úpal doslova jako kráva. Vyjeli jsme do dvou tisíc metrů nad mořem a tam jsem zvracel, třásla mnou zimnice. Myslel jsem, že už nebudu schopen jet, možná ani žít. Zaplaťpámbu se mi to podařilo nějak rozchodit a pokračoval jsem dál.
JO: Každý jsme měli něco. Já měl zase pár dní nějakou střevní virózu. Někde jsem se cestou napil nějaké špatné vody a už to bylo.
Dobře, to jsou takové ty cestovatelské lapálie. Ale co vaše nohy, ty asi dostaly nejvíc zabrat?
JV: My jsme zjistili, že během takhle dlouhé cesty si na to člověk postupně zvyká, až si zvykne fakt hodně. Ke konci už jsme ale byli hodně unavení. Když to vezmu po týdnech, tak na začátku jsme se rozjížděli. Druhý týden byl víceméně v pohodě. A ten třetí byl hodně těžký, tam nás čekaly Alpy. Na nohách nám asi dělaly největší potíže puchýře.
Vy jste vlastně všichni běžci. Asi není náhoda, že jste pak hodně dobří i v koloběhu, že?
JV: My jsme vlastně všichni atleti. Běhali jsme dříve za Slávii, za Čáslav. Víceméně všechno půlkaři, nějaké překážky, trojskoky. Nás bylo na Tour šest včetně jednoho Fina a to byl reprezentant v orientačním běhu.
Ten finský reprezentant s vámi pojede i Giro?
MK: Ano, Alpo Kuusisto, několikanásobný světový rekordman s námi opět pojede. On má velmi dobře zmáknuté takové ty věci jako kudy vůbec jet a další technikálie. (smích) Vhodně nás doplňuje, je o něco starší od nás a je to taková klidná síla uprostřed našeho kolektivu. No, i když... řekli jsme si, že jestli to zvládneme, necháme se potetovat. Alpo si nechal vytetovat už Tour, my ještě vyčkáme na Giro. (smích) Alpovi je dvaačtyřicet, je z nás nejstarší. Ale na Giru budeme mít i vyloženého zajíčka, Kubu Kopeckého, Jardova svěřence. Tomu je jednadvacet dvaadvacet let.
Pozorovateli asi nemůže uniknout určitá paralela s dobou Emila Zátopka. On se postupně probojovával skrze hradbu vynikajících finských vytrvalců, až je z toho pomyslného trůnu úplně sesadil a v koloběžkách je teď situace velmi podobná. Finové a Češi jsou v nich celosvětově nejlepší. Nepletu se moc?
JV: Ono to tak historicky skutečně bylo. Finové byli nejlepší, všichni jim přezdívali „létající Finové". První šampionát jsme měli v roce 2004 v Čechách a zhruba do roku 2010 jsme si s nimi nevěděli vůbec rady. Pak se to otočilo a teď koloběžkám vévodíme my. Ale Finové samozřejmě zůstávají na vysoké úrovni.
Jaké to vlastně je jet na koloběžce trať závodu určeného pro cyklisty?
MK: Především úplně jiné. Pro nás je to vlastně takový dlouhodobý intervalový trénink. Velmi často jdeme až do úplného zakyselení svalů, pak máme zase chvíli z kopce na uvolnění. Do prudkých kopců se s koloběžkou v podstatě nedá kloudně jet, takže někdy musíme skutečně jít.
Ve sportovních kruzích se na Tour někdy nahlíží jako na takové hnízdo prorostlé dopingem, zakázanými látkami. Jak to vidíte vy? Taky něco zobete? (smích)
JO: Za cyklisty samozřejmě nemůžeme mluvit, my jsme běžci a koloběžci. Ale co se tak pohybuju mezi naší špičkou, tak jsem si jistý, že tam se to odehrává na bázi nadání a dřiny. Za půlkaře bych dal určitě ruku do ohně.
MK: My máme tu výhodu, že nezávodíme, nesoutěžíme. Když už jsme vážně servaní, tak prostě zpomalíme.
JV: Jezdíme to prostě s rozumem, lehce, abychom to vydrželi. Pokud nám vyloženě nerupne v makovicích, tak nic brát nepotřebujeme. A ani nechceme.
Jedete vlastně za plného provozu. Jak se dá tohle? Jak ohleduplní jsou Francouzi-řidiči?
MK: Ve Francii je dobré být na silnici pořádně vidět. Někteří o nás i věděli, že se jede něco na koloběžkách, takže brali ohledy, nic nám nehrozilo. Vyjma tedy těch velkých měst. Takže pak je to něco jako projet Jižní spojku a skončit na Staroměstském náměstí. To jsme si párkrát zažili.
JV: Občas nás to zkrátka vyplivne na nějakou státovku a tam už nemůžeme dělat nic jiného než jet. Kamióny, silnice bez odstavného pruhu...
A jinak, lidé jako takoví? Jaké s nimi máte zkušenosti? Setkali jste se s nějakými problémy z jejich strany?
JV: No, měli jsme takový smolný den zrovna v době, kdy bylo Jardovi tak zle. Vykradli nám auto kousek od Marseille. Vzali počítače, kameru, elektroniku.
MK: Stalo se to asi jen v rozmezí dvou hodin, kdy náš support spal a my taky. Museli si to nějak vyčíhat.
A teď k tomu, co vás čeká. Giro, jaké bude?
MK: Všichni jsme přesvědčení, že bude výrazně těžší, jak profilově, tak počasím. Jede se v květnu, v Dolomitech. Počasí tam může mít ohromné výkyvy. Já na rovinu přiznám, že na Tour jsme měli ohromné štěstí na počasí. Bylo skvělé, pršelo jen jeden den, bylo sice pořád pětatřicet nad nulou, ale to se dá pitím kompenzovat. V Itálii může tři dny za sebou pršet, do kopce se budeme pachtit nalehko, na sjezdy ale taky můžeme potřebovat kompletní zimní výbavu včetně čepice a rukavic. Máme obrovský respekt.
I když je ještě relativně dost času, už se asi připravujete. Dresy, vidím, že máte, co třeba realizační náklady, daří se vám shánět peníze?
JO: Určitě bude potřeba trochu více peněz než na Tour. Už jen z toho důvodu, že bychom chtěli občas spát jinde než pod stanem, alespoň trochu odměnit náš doprovodný tým a celkově mít více supportérů, kteří ve Francii mohli spát ještě méně než my a nejspíš padali na ústa stejně nebo víc než my.
JV: Je to tak, že pokud by všechno vyšlo tak, jak si představujeme, budeme potřebovat dva milióny korun. Jak říkal už Michal, ve Francii jsme měli obrovské štěstí. Na Giro se chceme připravit mnohem lépe, protože podmínky tam budou určitě mnohem náročnější.
