Článek
Jan Tuna, toho času běžec, ve svém prvním oddílovém trikotu Loko Trutnov.
Svou ultramaratonskou snídani si Jan Tuna ulovil sám.
Měl jste někdy předtím v životě kladný vztah k pohybu nebo dokonce k běhu?
Naopak, já jsem asi jako součást mezigeneračního, synovského vzdoru běhání odmítal až do svých skoro třiceti. Zastával jsem názor, že zvířata běhají jenom, když mají hlad nebo když jsou v ohrožení a že my jsme vlastně taky zvířata, takže není důvod, abychom běhali. Můj tatínek je totiž velký běžec. Měl našlápnuto na profesionální kariéru, ale v mládí se zranil. Teď trénuje a jeho svěřenci z Loko Trutnov mají docela úspěchy i na mistrovství republiky. Já sám jsem se asi před třemi týdny stal členem tohoto atletického oddílu.
Takže jste během zůstal absolutně nepoznamenán?
Vyloženě běhat jsem šel asi v šestnácti, jednou v lese. A přišlo mi to strašně divné. Raději jsem balil holky po vinárnách, s dvojkou vína a cigárem na rtu. A opravdu běh jsem pak aplikoval asi až ve třiceti, když jsme si na dovolené šli na pláž zaběhat s Pavlem Zunou. A bylo to fajn. Do té doby mi běhání přišlo nepřirozené, nenormální.
Teď moderujete půlmaratóny RunCzech. Jaké to teď, po určitých zkušenostech pro vás je ‒ sedět v křesle a dívat se na ty davy lidí proudící městem?
Já mám zatím za sebou jeden půlmaratón a jeden více než maratón a je to něco jiného, než když jsem moderoval půlmaratón ve Varech a neměl v tomto směru ještě nic za sebou. Bylo to zábavné, ale nijak zvlášť mě to nebralo. Ale teď, když jsem moderoval v Ústí, bylo to něco úplně jiného. Cítil jsem se jako dostihový kůň na startu, kterého tam ale někdo drží a nepustí na trať. Když jsem viděl, jaká je v Ústí atmosféra, tak mi bylo hodně líto, že nemůžu vyběhnout taky.
Nechal jste se zblbnout na běh Kralupy - Ústí nad Labem. Litujete toho?
Vůbec nelituju. Jediné, co mě štve, je, že jsem nemohl běžet až do Ústí. Vyskytlo se zranění, ale kdybych nemusel pospíchat kvůli moderování, pokračoval bych až do konce třeba i plazením. Nerad v životě vzdávám věci. Cítil jsem absolutní bezmoc, mé sebevědomí bylo na bodě mrazu, když jsem zjistil, že do Ústí prostě nedoběhnu. Tělo stále mohlo, cítil jsem se plný síly, ale koleno mě prostě zradilo. Jednoduše to nešlo. Takže určitě ničeho nelituju, jen doufám, že už to příště vyjde. I tak to byla věc, na kterou určitě nikdy nezapomenu ‒ můj první maratón. A stejně tak na první půlmaratón. Jako na první sex, i když první půlmaratón dopadl lépe. První maratón byl něco mezi tím.
Předtím jste uběhl nejvíce 30 km. Co vás nutí zkoušet ty hranice posouvat dál a dál?
Když okolo sebe vidím jisté lidi, tak si prostě říkám, že jsem srágora, co uběhla nejvíc třicet kiláků. Říkám si, že se jim musím alespoň trochu přiblížit. Myslím, že je přirozené, když člověk, co vylezl na Sněžku, chce zkusit Gerlach, nějaký alpský štít a možná sní i o Everestu. Běhání mě zkrátka dostalo, je to skvělý pocit, a když ještě člověk může překonávat sám sebe, je to prostě nejvíc.
Jaká byla noc z pátku na sobotu? Jste zvyklý spát takto v přírodě, pod širákem, navíc v takovém až hobo-stylu, kdy vám za hlavou projíždějí rychlíky?
Občas spávám pod širákem. Dřív jsem jezdil na čundry. Po dlouhé době jsem se viděl se spolužáky ze střední. Po více než dvaceti letech jsme se sešli a společně vyrazili do lesa. Udělali jsme si i raut v krmelci... Ta noc před Litoměřicemi byla skvělá, s několika zásadními momenty: hvězdná obloha nad námi, švestky nad námi, pro které stačilo jen natáhnout ruku a výborná, skvělá expediční strava. Bez té noci by zážitek prostě nebyl kompletní. Únava, euforie, povídání o běhu, do toho ty vlaky, propocené tenisky pověšené na stromě, prostě bomba. Tedy kromě toho kolena, které mě za noci několikrát vzbudilo bolestí. Je to neuvěřitelné a velice nepravděpodobné, ale byla tam prostě ta romantika, která v nepřítomnosti žen téměř nenastává. Absolutní pohoda, chci to prostě znovu. A víc!
Jak jste zvládl roli moderátora po takovém výkonu, s nedostatkem spánku a fyzickým hendikepem?
Tým RunCzechu mi strašně pomohl. Hned mě odvedli ke sportovnímu masérovi Davidovi Cihlářovi, který mě dal naprosto úžasně do kupy. Já jsem od něj normálně odcházel naštvaný, protože to koleno mě absolutně nebolelo a já si říkal, proč jsem to nedoběhnul celé?! Jinak z moderování jsem měl dobrý pocit. Jen jsem si na kameru musel odvázat z kolene zateplovací ručník.
Myslíte si, že něco takového jako běh, má vůbec místo v našich moderních životech?
Já si dokonce myslím, že má místo čím dál tím větší. Já jsem za běh strašně rád. Spousta lidí mě teď zastavuje na ulici, na akcích nebo mi píší nebo i lidé z mého okolí mi říkají, že když viděli výsledky u mě jako u člověka, co nikdy nesportoval a navíc vypadal jako oliheň, tak že začnou taky běhat. Nejen kvůli mně, ale kvůli celému pořadu Fast Foot, který jsme dělali na Streamu. Chlapi, ženský, všichni začínají běhat. Dokonce i moje dcera z prvního manželství říkala: „Hele, já když to vidím, tak si koupím boty a začnu taky běhat." A za sebe musím bez přehánění říct, že ze mě běhání udělalo jiného člověka.
