Článek
Jediné, co bylo jasné, byl start – v šest večer mezi kralupskou radnicí a kostelem. Honza a Nela jedou nezávisle na sobě z Prahy. Jan neomylnou intuicí odhaluje mezi stovkami cestujících spoluběžkyni, kterou nikdy neviděl, a oba dorážejí právě včas, abychom mohli vyrazit. K našemu velkému překvapení se dostaví i pár fanynek a fanoušků a několik dalších spoluběžců.
Počátkem všeho je hospoda
Uběhneme asi dvě stě metrů, když nastává první přestávka. „Hospoda?" raduje se Jan. To spřátelená osádka Arts Café nám do zavazadlového vozíku, v němž máme věci na následující dva dny, propašuje ještě pořádný balík čerstvě připravených panini a tortil. První kilometry ubíhají ve svižném tempu, i když Dvořákova stezka není zrovna z těch zpevněných. Honza před sebou tlačí těžký vozík a ještě si prozpěvuje.
Nejistá noc
Nastává večer, šeří se a noc se vkrádá na naše stezky. Najednou mi dochází, že nemám jednu z nejdůležitějších věcí – karimatku. Spát po vysilujících kilometrech na studené zemi a ráno nutit kompletně ztuhlé tělo k akci? Neexistuje! Plán B: Ve vesnici najít kontejnery se tříděným odpadem a zmocnit se několika krabic, jejichž lepenka mi poskytne teplé útočiště. Smůla! Asi zrovna vyváželi odpad, všude úplně prázdno. Asi na třetí pokus objevujeme dvě menší krabice. Není to sice nic moc, ale alespoň trup bude odizolovaný.
Roudnice nad Labem. S Nelou míříme na nádraží, musí nás opustit. Ještě poslední společná tortilla, běžecké high-five, sbohem a (funkční) šáteček. Už jsme v tom sami. Jen Honza a já. Jan nikdy neuběhl více než třicet kilometrů, ale tváří se statečně. Jen náš jindy družný hovor začíná po 35 kilometrech trochu váznout. Je mi jasné, že jde do tuhého. Začíná ho pobolívat pravé koleno, ale zarputile pokračuje dál. Domlouváme se, že „dneska by to šlo" a dáme Honzův první maratón v životě. Nakonec nabíháme necelých 43 kilometrů a jdeme bivakovat.
Je to všechno na švestku!
Košatá slivoň, mezi jejímiž větvemi prosvítají hvězdy. To je náš dnešní hotel. Rozložíme spacáky, vaříme vodu na pořádný gáblík. Honza nepouští z ruky mobil a neustále loví něco na facebooku. Já po jídle zavírám oči a nevím o světě, ačkoli nám pár metrů dál za hlavou jezdí rychlíky a nákladní vlaky. Nevadí, za ty čerstvé švestky to stálo!
Ráno vaříme výborný šípkový čaj z místních zdrojů, další jídlo a vyrážíme. Honzovo koleno se bohužel ještě horší a prvních pět kilometrů nám trvá snad hodinu. V Litoměřicích padá tragikyplné rozhodnutí: Honza naskočí na vlak, nemá smysl huntovat tělo nad únosnou míru. Z šesti běžců tak nakonec zůstávám sám, opuštěn a vnitřně rozerván. Už není s kým se střídat o vozík s věcmi a do Ústí daleko.
Startovní apatie
Kilometry do dějiště dnešního půlmaratónu ubíhají velmi pomalu. Snad i „díky" tomu, v jakém stavu kolikrát cyklostezka je. A navíc ty schody! Au! Dobíhám ke startu, nasazuju číslo a několik dlouhých minut čekám s ostatními na startovní výstřel. Nic neřeším, nikam se necpu. Útrpně čekám v koridoru, abych se mohl dát konečně do pohybu a udolat posledních 21 kilometrů tohoto víkendu. Trasu závodu příliš nevnímám. Moje tempo si samovolně nachází strojovou polohu. Hlava neregistruje ani stopky, ani GPS. Nic, jen kilometry, překvapivé davy jásajících fanoušků a zlomyslné slunce. Přenechávám kontrolu nad tělem vyšším mocnostem a vroucně se modlím o další a další kilometrovníky, pokud možno v rychlém sledu.
Konec v nedohlednu
A pak se objevuje. Cílová brána. Nemám slov a v krku mi vysychá. Ještě pár kroků a je po všem. Po těle se rozlévá blažený pocit – už nic nemusím. Odpočívat, pít, jíst, spát... Ne! Ještě musím vyzvednout v cíli vozík a dopravit jeho a sebe na nádraží. 93 kilometrů a ještě není konec? Není. Upíšete-li se jednou běhu, na konec zapomeňte. Není. Tak to já jen, abyste pak neříkali, že jsem vás nevaroval...