Jak se běhá na chorvatských ostrovech

Hned první den ale zjišťujeme, že to nejde. Cesta z letoviska se mění v kamenitou a zhruba po osmi stech metrech končí. Uhýbáme proto na nějakou „kozí cestičku" a stoupáme na nejvyšší horu ostrova, 78 m n. m. Vrchol však nezdoláváme – zkoušíme to po vyšlapaných cestičkách mezi políčky, kde místní pěstují olivovníky. Za zvuku cikád se po nich běží docela hezky, jen ale doufáme, že tu nepotkáme hada.

Nalézáme cestu zpátky k moři na druhé straně a daří se nám dále nabírat kilometry na pobřeží. Za druhým z obou letovisek na ostrově ale cesta zase končí. Potkáváme tu paní se psem (a mobilem přilepeným u ucha), kterou jsme předtím při stejné činnosti zahlédli na druhé straně. Zatímco jsme přeběhli ostrov – pravděpodobně přes jeho druhý nejvyšší vrchol, ta dáma musela jít nějak okolo. Určitě to tedy nemůže být daleko. Vracíme se zpátky, letmo zhlédneme místní trh s rybami a zeleninou. Až dojdou zásoby z domova, bude se hodit.

Následující den objevujeme, kudy nejspíš šla ta paní pejskařka: Pobřežní cesta dále pokračuje mezi políčky a piniemi, kde končí na kamenitém pobřeží. Boříme se asi padesát metrů po valounech, s náplavami z moře. Málem šlápnu na vyplaveného mořského ježka. Těch je tu jinak opravdu dost. Pokračujeme pár set metrů po kamenité zídce, která odděluje moře od navezené suti ze starých stavení. Pracovní název – kladina. Je jen asi dvakrát tak široká než ta gymnastická.

První dny nám tento kilometr trvá hodně přes osm minut, ke konci jsme se tu vypracovali na 5:57. Cestou zpět se stavujeme na trhu, takže posledních tři sta metrů zdoláváme zpravidla s nákupem v ruce. Výklus. Náš okruh se stabilizuje v téměř ustálené podobě. Občas si jej prodloužíme pokusem o oběhnutí některého z ostrovních výběžků, většinou se ale vracíme stejnou cestou na hlavní trasu. Denní porce kilometrů je mezi osmi a deseti. Nic moc pro ultramaratonce, ale nám to bohatě stačilo.

Náš ostrov, jehož jméno alespoň prozatím neprozradím, se nacházel poblíž Šibeniku, je tu ale bezpočet dalších podobných. Ne na všech se dá běhat, cesty na nich prostě nejsou. Takových ale není mnoho, většinou si po ostrovech zaběháte dobře – a jsou tu i takové, kde nastoupáte tři sta metrů, ani nevíte jak. Nádhernou scenérii pak poskytují ty, kde jsou národní parky. Velké a známé ostrovy se svým profilem a povahou, lze-li to tak říci, blíží spíše pevnině, ty menší poskytují více klidu, méně lidí a více přírody.

Relativní nevýhodou zvláště při delším pobytu může být snad jen to, že příliš mnoho nových tras nevymyslíte, což ale nevadí, pokud své ostrovní pojmete více tréninkově – neběháte každý den to samé, ale dáte si jednou výběhy kopečků, jindy třeba úseky nebo trochu techniky a rovinek. Kamenité pobřeží i pláže s ježky sice neposkytnou možnost tréninku abecedy ve vodě, zato si tu však výborně zaplavete. Díky členitosti pobřeží i mnoha ostrůvkům tu nejsou tak velké vlny jako na otevřenějším moři. V každém případě – ať jste byli o prázdninách kdekoli, přejeme vám mnoho sil a naakumulované pohody k ukrajování dalších kilometrů i všedních dní.