Jak se běhá 12hodinovka? (Ne)praktický návod, jak to zvládnout

Člověk, který jde poprvé do něčeho opravdu dlouhého, by měl mít za sebou už trochu zkušeností s delšími trasami, s mnohahodinovými běhy. Shodneme se asi na tom, že jít na dvanáctihodinovku po jednom absolvovaném půlmaratónu nedává moc smysl. Jsem v tomto ohledu běžecký starozákoník. Domnívám se dokonce, že ani na maratón bychom neměli pomýšlet po prvních pár měsících běhání, ale raději se rok, klidně i dva pozvolna připravovat.

Dejme tomu, že už máme nějakou tu zkušenost, víme, jak se k dlouhé trase postavit. Co teď? Jak se připravit? Co s sebou, co na sebe, co do sebe?

Osobně bych se na start něčeho takového nestavěl, kdyby mě to nelákalo, nepřinášelo radost, nebyl jsem si téměř stoprocentně jistý, že to půjde zvládnout.

Berte si zásadně pouze to, co se vám osvědčilo při předchozích maratónech, horských maratónech, ultra, zkrátka tam, kde jste strávili větší počet hodin na nohách. Nepodceňujte ani takové drobnosti, jako jsou ponožky, brýle nebo kšiltovka.

Na pražskou Letnou si beru osvědčené šortky, několik trik, několik párů ponožek na průběžné převlékání. Osvědčené sluneční brýle, mnohaletou kšiltovku. Minimalistickou obuví začínám kroužit na trase prvního maratónu, s maximalistickou a čerstvými ponožkami pokračuji dál. Chci, aby podněty pro chodidla byly co nejrůznorodější, oddálí se tak jejich únava. Z dřívějška jsem zvyklý na klasická bavlněná trika, i tady bez problémů absolvuju prvních 60 kilometrů v bavlněném redakčním stejnokroji.

Hlavně si to užívat! Velkou výhodou a psychickou vzpruhou je, když někdo běží s vámi. Můžete si povídat, vyprávět o společném koníčku a desítky kilometrů uběhnout jako nic. Další výhodou je, že si můžete vzájemně pomáhat i v praktické rovině. Kolegové vám můžou dát napít, když je občerstvovačka ještě daleko, věnovat gel nebo půjčit přehrávač s muzikou, když je nejhůř. Velmi pozitivní efekt mají také přátelé povzbuzující podél trati.

Především to, na co jste zvyklí. Určitě se vyhýbejte neznámým nevyzkoušeným ionťákům, u nichž navíc nemáte jistotu, zda jsou hypotonické, izotonické nebo hypertonické (zda vaše buňky budou vodu přijímat, nebo ztrácet). Někomu vyhovují již připravené, kupované sportovní nápoje, někomu třeba pivo.

Mně se nejvíce osvědčila voda, jedno nealkoholické pivo, trocha koly. Za 12 hodin jsem vypil dvě vychlazené půllitrové láhve kokakoly, ale s určitým odstupem jsem cítil, že druhá flaška už byla příliš. Žaludek jsem měl nepříjemně zakyselený a celý jsem se zevnitř cítil takový ulepený a zalepený. Navíc pak nepřicházela ta pořádná chuť k jídlu. Možná jsem si měl dát raději pivo.

Kulinářské speciality jsem nestihl připravit, a tak jsem spoléhal na osvědčenou věc: Mé tělo má po pár hodinách mimořádnou chuť na nejrůznější „prasárny". Snídani odbývám po necelých dvou hodinách běhu ořechovým šnekem a lahvičkou kefíru (mám to vyzkoušené, žádný strach). Vprostřed běhu přicházejí ke slovu výdobytky nedalekého řetězce s rychlým občerstvením. Dva cheeseburgery, jeden obyčejný hamburger. Pak jsem to zaplácal tou druhou kolou a hlad mě úplně přešel, což v mém případě není úplně běžné, a já cítím, že je to špatně.

Na další takovou věc se po této stránce chci určitě připravit lépe. Domácí strava v krabičkách, těstoviny, zelenina, ryba. To bodne. Takže jídlo jsem podcenil. A ačkoli jsem někdy pil půl litru vody snad co dvě tři kola, ještě dva dny po běhu mám pocit, že jsem vyprahlý. Šest litrů tekutin za dvanáct hodin bylo prostě málo. Pil jsem, kdykoli jsem pocítil jen lehký náznak žízně, i tak to ale nestačilo. Poučení z krizového vývoje: Příště určitě pít více a trochu se do toho snad i nutit.

Určitě přijdou. A určitě zase odejdou. Lidská psychika je tvor nevyzpytatelný, ale má-li pár těžkých hodin možnost zaskočit vás krizí, určitě to udělá. Buďte připraveni, počítejte s ní. Jak? Mějte třeba připravený nějaký úplně nejúžasnější pamlsek nebo oblíbený nápoj (balení čokoládových košíčků plněných arašídovým máslem, plechovka Red Bull Coly).

Moc mi pomáhá i muzika. Vlastně celou dobu jsem měl po ruce sluchátka a v telefonu připravené oblíbené šlágry z metalového soudku. V mém případě přichází krize na zhruba deset kilometrů kolem sedmdesátky. Ploužím se, nic mě nebaví. Důležité je běžet dál, to je jedno, že třeba pomaleji, ale dál. Psychika časem pochopí, že krize jí není nic platná, a zase povolí otěže. Kolem osmdesátky opět radostně naskakují motory a já běžím téměř stejnou rychlostí jako na začátku. Blíží se konec.

Ještě rovněž běžící přítel Evžen popichuje, že on by za dvanáct hodin dal alespoň dvaadevadesátku. Zabírá to. Vím, že stihnu maximálně další dvě kola a pak musím běžet ‒ pro změnu na vlak. Další poučení: Myslete vždy také na to, co bude, až doběhnete. Nejen bezprostředně, stavte před sebe také další cíle krátkodobé i dlouhodobé. Běhání vás pak bude víc a déle bavit, nepostihne vás vyhoření nebo syndrom velkého vlka (který už sežral všechna prasátka a neví, čeho by v životě měl ještě dosáhnout).

• Vezmu-li to od hlavy, tak určitě chladící šátek Cool-X Scarf. V tropických vedrech je opravdu nutné dbát na to, aby se běžec vyhnul přehřátí.

• Další velmi důležitou věcí pro mě byla možnost oddávat se poslechu hudby. Na to mám osvědčená a oblíbená odolná sluchátka Sennheiser PMX 686G. Když jsem za panujících veder strkal hlavu pod kohoutek, ani jsem je nesundával z uší. Starý dobrý Venom a ledová voda, co víc si přát? Sluchátka v pohodě vydrží pot i sprchu. A když se moc ušmudlají v prachu cest, vrazím je pod kohoutek.

• A poslední věc, která mi určitě dopomohla k úspěšnému zakončení, byly nožní kompresní návleky CompresSport, takzvané full-legy. Já vím, běžně je na běhání nenosím a vyhýbám se jim, ale když už jsou svaly opravdu moc rozbité a vy musíte pokračovat, odvádějí neskutečně dobrou práci. V době krize kolem 70. kilometru jsem je navlékl a už nesundal. Nechal jsem je na nohou ještě asi dvě hodiny po doběhu. Pak už jen studenou sprchu a spát.