Článek
Mé první setkání s koloběžkou, nepočítám-li stovky jízd na nejbližším plácku v dětství, proběhlo někdy před deseti lety. Bylo to setkání velmi letmé. Na jedné z cest po vzdálených příbuzných jsem potkala borce, který už tehdy na koloběžce zdatně závodil. Ve srovnání s mou chabou představou o koloběžce (která pro mne znamenala spíše vzpomínku na dětství) měl v té době stroj tak dokonalý, jako když vedle sebe postavíte starou škodovku a nablýskané Ferrari.
Dokonce mi v té době na chvíli tu kolobrndu půjčil a já se rozjela po tamějším sídlišti. Aniž bych se musela nějak moc odrážet, vystřelilo to se mnou jako blesk, což bylo super asi tak do nejbližší zatáčky. Zkrátka jsem nevěděla, co tak náhle s tou rychlostí – jaksi mi nedošlo, kde to má brzdy, samozřejmě rovněž namakané. Nějak jsem to tehdy postupně zastavila, bez zničení sebe sama a samozřejmě bez zničení koloběžky, kterou jsem raději jejímu majiteli pokorně vrátila a usoudila tak, že je to nejspíš dosti nebezpečný sport.
Moje druhé setkání s koloběžkou už bude mnohem trvalejší. Na svých vyběhaných cestičkách jsem se neskutečně trápila: Tu bolelo to či ono, bylo to neskutečně pomalé a stereotypní. Netrpělivě jsem vyhlížela k obloze, zda by nám z oblak nenapadalo zase trochu sněhu do běžeckých stop ve středočeských polích. Loni mi šest týdnů na běžkách neskutečně pomohlo, letos ale napadlo sotva na dvě dětské bobovačky. Loni jsme běžkovali i na zamrzlé Sázavě, letos bylo v rybníčku na koupání (a to i bez krumpáče a sekery). Atypické teploty letošního ledna vybízely k jiným sportům – a tak mne napadl právě koloběh.
Přes svou důvěrnou kámošku Ksichtoknihu vyhledávám koloběžkovou skupinu a nasávám virtuální atmosféru. Ještě týž den vypustím do éteru poněkud troufalý dotaz, jak bych ráda rozšířila vozový park. S tím, že si ale za nový přírůstek nemohu dovolit dát více, než určitou sumu. Zároveň koukám po e-shopech i na nové kousky a hltám články o tom, jak správně koloběžku vybrat. Majitelé strojů za dvacítku a výše se mi rovnou vysmáli, jestli bych také běhala v botách za pětikilo.
Když jsem je usadila tím, že za boty, do nichž jsem kdy investovala, jsem v průměru nedala více díky rozličným možnostem v podobě testování a recenzí a nejsem tedy žádné běžecké ořezávátko ve šlupkách od ťongů, začaly přicházet lepší komentáře i seriozní nabídky. Nevadí mi z druhé ruky – začínám, závodit nehodlám, nevím, zda se mi to bude líbit a pokud mne koloběžka neosloví, zdědí ji po mně stejně děti. Do dvou dnů jsem měla vybráno, za dalších pár dní jsem pro ni jela. Za cenu, v níž se daly pořídit nové kousky asijské kvality, na nichž se člověk neskutečně nadře, jsem pořídila naši kvalitní českou Kostku, ještě v záruce.
Jak jinak, hned první den jsem ji otestovala. Fajn, do Yarise se vleze. Nemusím ani sklápět sedačky, ani sundávat kolo. První jízda byla poněkud nejistá a už za soumraku, ale hned následující den z toho bylo osmnáct kilometrů. Prohlédla jsem si několik pěkně udělaných videí, jak jezdit. Víceméně mi to potvrdilo vše, na co jsem si během dalších jízd postupně přišla, na co bych však bez toho přicházela mnohem déle. Vyjela jsem i obávané kopce, ve sjezdech jsem si odpočala, abych to zase na rovince pořádně rozjela.
Střídání nohou byla pohoda a mé další jízdy připomínaly tak trochu Forresta Gumpa: Rozhodla jsem se, že se půjdu projet. Když jsem dojela do Pyšel, napadlo mne zkusit to dále na Čtyřkoly a Čerčany. Když už jsem vydupala ten kopec, co to vzít ještě přes Zaječice...a jezdila bych dál, kdybych už nemusela odvézt děti do hudebky. Nebyla jsem tak zplavená, nic mne nebolelo (až druhý den se některé svalové skupiny ozvaly), a endorfiny mi moc chutnaly. A jak se teď těším na běh, když vím, že to nyní mohu prostřídat a užít si výhod obojího.
Na koloběžce se samozřejmě musí najet více, než by člověk naběhal. Řídím se tedy spíše dobou zátěže, než jen kilometry. Užívám si ten odraz od země a tím pádem svižnou jízdu „mezi nebem a zemí", kilometry začínající čtyřkou, které jsem už dlouho nezažila i vědomí, že tady se na rozdíl od běhu ještě můžu zlepšit, zrychlit, dojet dál. Běžecká část mého těla si mezitím trochu odpočine, a tak se mi rovněž opět o něco lépe a radostněji běhá. Na koloběžce zabírá hodně velkých svalových skupin, a díky střídání nohou pracuje tělo v podstatě symetricky. Jinak řečeno, vedle dalších aerobních aktivit jako jsou kolo či běžky, je koloběh dalším ideálním doplňkem k běhu.
