Článek
Takovou tu báchorku o hrdinném Feidippidóvi, který měl podle pověsti v pátém století před naším letopočtem sdělit radostnou zprávu, že Řekové zvítězili nad Peršany v bitvě u Marathónu, a běžet s tímto radostným poselstvím právě odtamtud až do Athén a na následky tohoto chrabrého činu zemřít, dnes vynecháme. Třeba i proto, že tahle pohádka vznikla až skoro o 600 let později, než nějaký ten běžec jménem Feidippidés možná opravdu žil.
Maratonský běh pro nás vlastně vynalezli Francouzi. Jazykovědec Michel Bréal byl tak nadšený pohádkovým líčením Feidippidových skutků, že svému příteli, nějakému Pierrovi de Coubertinovi vnuknul myšlenku, aby se maratonský běh stal součástí znovuvzkříšených olympijských her. A když nadešel rok 1896, rok prvních letních olympijských her, běželo se na trati mezi Marathónem a Athénami. Tenkrát měřila přesně 40 000 metrů. První zdokumentovaný maraton se měl konat několik týdnů před samotnými hrami, při řeckých mistrovstvích. Řekové se tak zřejmě svědomitě chystali na to, aby při prvních hrách, navíc na svém území a podle jejich legendy znovuvystavěné tradice konaného maratonu, to byli právě oni, kdo ukořistí zlatý kov. Spyridon Louis pak jejich zbožná očekávání naplnil.
Pak ale sportovní historici jakož i ostatní vědátoři tápali poněkud v temnotách a nemohli se dohodnout, kudy přesně to ten Feidippidés měl tenkrát běžet a odkud přesně, takže maraton jednou měřil 40,26 kilometru, pak zase přesně 40, pak 41,86 kilometru. Pak se do všeho vložila britská královská rodina a když se jednou olympiáda konala tam u nich na ostrovech, dupla si svými zlatem okramflekovanými střevíci a že nemůže být jinak, než že cíl nejdelšího běžeckého závodu bude přesně pod jejich výsostnými tribunami! Že to pak ale bude delší? To nás nezajímá, nějak to zařiďte! zazněl jasný rozkaz... A tak se stalo, že se poprvé v historických tabulkách objevuje podivná číslovka 42,195 km (přesněji řečeno tedy 26 mil a 385 yardů).
To ale zdaleka nebyl všem tahanicím konec. Ještě dvakrát se musela délka změnit na 40,2 a 42,75 km, aby roku 1924 konečně zvítězila britská královská myšlenka s těmi podivnými čísly. Konečně jste si setřeli krůpěje potu z čela, které vám tam vyrazili samým napětím a strnulým očekáváním? Cítíte už teď konečně úlevu? Tak s tím ještě chvíli počkejte, protože story „Kterak mladý maraton ke své kilometráži přišel" ještě není u konce.
Všichni organizátoři oficiálních maratonů vám dnes tvrdí, že závod měří 42 195 metrů. Lžou vám! Každý rozumný pořadatel, zvláště pak pořadatel s ambicemi na nějaký ten uznatelný rekord, totiž postupuje podle směrnic IAAF, respektive AIMS a ke svému závodu ještě jedno promile připočítává (ne alkoholu, ale délky). Je to proto, že padne-li na trati nějaký rekord, dochází ještě ex post k jednomu kontrolnímu přeměřování trati. Stačilo by udělat chybu o pár záludných centimetrů a mezinárodní komisaři jen lítostivě potřesou hlavou... Takže až příště poběžíte maraton, budete už vědět, že v tom úplně nejhorším případě může měřit až 42 237,195 metrů. Bez přehánění. Za pět let jsme mohli slavit krásné stoleté výročí pevného zakotvení britské ideje v mezinárodním běžectví. Ale takhle?! Jaká strašlivá tajemství ten náš sport asi ještě skrývá...?
