Ideální příprava na půlmaraton v Praze? Borecký půlmaraton Kokořínskem ‒ náročný a krásný

Tenhle půlmaraton má snad všechno, co má správný regionální závod mít: Věhlas trasy ‒ pohybujete se po Máchově kraji, po Kokořínsku. Atraktivita trasy ‒ běží se odněkud někam, tedy žádná kolečka, čtverečky nebo osmičky; ze Mšena do Velkého Borku.

Různorodost trasy ‒ na své si přijdou silničáři i trailisti, silnice versus přírodní pěšiny mezi pískovcovými velikány jsou zastoupeny v poměru 1:2. A ještě jedna různorodost na závěr: Užijete si rovinky, seběhy i výběhy. V celkovém souhrnu jde sice o běh z kopce, ale věřte, že na trati si klesajícího trendu moc nevšimnete. Zvláště ten poslední výběh pár kilometrů před cílem, kdy už si sotva pamatujete, jaké je vaše rodné jméno, na vás mocně zapůsobí.

Ale abych úplně nezapomněl, svou trochou do různorodosti závodu přispívá i jarní termika. „Březnové počasí je opravdu nevyzpytatelné. Z dosavadních sedmi ročníků jsme měli takzvaně hezky jen 2. ročník, to bylo slunečno a 15 stupňů. Letos na nás zbylo stupňů jenom 6 a místy déšť. Loni dokonce napadl i sníh a teplota při vyhlašování byla kolem nuly," vzpomíná Martin Hunčovský, kterého bychom mohli označit za skromného prezidenta organizačního výboru (SPOV), jenž i u závodu s necelými čtyřmi stovkami účastníků čítá přes 30 lidí.

Pořadatelé ani nechtějí, aby se jejich závod stal masovou záležitostí, protože by to nutně znamenalo změnu trasy. Zázemí a cíl je na fotbalovém hřišti ve Velkém Borku a ‒ jak říká sám SPOV ‒ areál není nafukovací. „Borečák", jak mu tady všichni familiárně říkají, je záležitostí místních nadšenců a o něco takového by byla opravdu škoda přijít. „Jsem rád, že mi při organizaci pomáhá nejen celá rodinka, ale zblbnul jsem do této akce i hodně lidiček z Velkého Borku, který závodem docela žije," doplňuje mé úvahy Martin Hunčovský.

Sám jsem měl možnost se letos také zúčastnit a na trati málem duši vypustit. Nenechte se ale zmást, i na malý závod chodí velcí borci, takže ani tady amatér mého formátu svými výkony příliš nezaujme. Co ale zaujalo mne, je pověstná krása kokořínské přírody, kouzlo trati, která byla letos místy obzvláště blátivá a náročná a mokrá a klouzavá... A tak to my, islandští běžci máme rádi. Trať musí být náročná, zážitek musí být silný a kdyby to bylo jednoduché, dělali by to všichni, a to by se na sympatické borecké hřiště s minihospůdkou už vážně nevešlo...