Hlavně si ze mě neberte příklad, nabádá česká extremistka

Vystudovala restaurování malířských děl na Akademii výtvarných umění, nyní se specializuje na restaurování uměleckých děl na papíře. Má ráda knihu Chrissie Wellingtonové Život bez hranic. Jak sama říká, má nejlepší rodiče na světě, kteří ji ve všem vždy moc podporovali, a dva starší bratry, z nichž jeden je sochař a hráč ragby a druhý kadeřník. Ona sama je výborná vytrvalkyně a crossfiterka. Běhá ultra za SK Babice.

V podstatě za to můžou kamarádi. To se vždycky tak nějak sejde... Kolem běhání jsem vždycky potkávala strašně moc zajímavých lidí.

Běhala jsem si jen tak sama tady po pražské Stromovce. Předtím jsem od malička docela dlouho hrála pozemní hokej.

To si myslím že určitě jo. Dva starší bráchové v rodině taky udělají svoje. Poměrně brzy jsem přišla na to, že jsem na pohybu závislá. Měla jsem tedy jedno období, kdy jsem asi rok nesportovala, lezly na mě nějaké choroby, tak jsem toho nesportování zase brzy nechala. To běhání se mě tak nějak drželo a zůstalo mi. Chodila jsem taky cvičit do jedné úplně normální posilovny na Letné. A tam jsem potkala Michaela Dobiáše, pozitivního a moc sympatického šílence, co v té době drtil kilometry na běhátku a trénoval na maratón.

Běhala jsem si jen tak, nikdy jsem nemířila na žádné závody. Až pak jsem zjistila, že existuje ten maratón, takový zajímavý běh, a že by bylo pěkný to dát. Ale pořád to bylo strašný sci-fi a strašně moc kilometrů.

Jsem si tady běhala po Stromovce nebo maximálně k psímu útulku podél vody, jak a kdy se mi chtělo, a pak mi někdo řekl, že ta trasa, co jsem tuhle uběhla, je dvanáct kilometrů! To pro mě bylo velké a příjemné překvapení. Michal tenkrát pořádal úplně první Šutr v Šárce, byla tam hrstka lidí. Tehdy jsem tam ještě nebyla, byla jsem zrovna na stáži v Itálii, takže jsem to pozorovala z dálky. Až pak byl podzimní Šutr, to byl rok 2011. Toho už jsem se zúčastnila. Odběhla jsem jedno kolo a byla jsem strašně nadšená, moc se mi to líbilo a bylo mi líto, že už je jako konec, a tak jsem si dala ještě jedno kolečko. Pak jsme si zaběhli Šutr na Štědrý den. Ten se od té doby běhá pravidelně. V 6:30 ráno vybíháme v Šárce s čelovkama. To je taky krása, lidi dojíždějí z celé republiky a v devět hodin už je člověk zase doma a nikdo o ničem neví.

Ve stejné době jsem občas zašla do Stromovky taky na společný trénink s Milošem Škorpilem. A tam mi Monika Vavrochová říká: „Člověče, běháš docela dobře, pojď na Horskou výzvu!" A já jí tenkrát řekla, ať neblázní, že jsem ještě neběžela ani maratón a tohle je nějakých 60 kilometrů a navíc po horách!! Evžen Ge mě varoval ‒ říkal, drž se od ní dál, ona je děsně vytrvalá! S Monikou jsem pak toho ještě hodně naběhala. Byly jsme rok nato v Chamonix na TDS (120 km z části kolem Mont Blancu, asi 7500 m převýšení) a devět dní nato jsme šly na Beskydskou 7 a doběhly na 3. místě v ženách! Bylo to boží, hrozně rády na to vzpomínáme!

Ne, tenkrát na podzim na Šutru jsem běžela nakonec dvě kola, to bylo dohromady 36 kilometrů. Můj první maratón jsme si zaběhli s kamarády jen tak zkusmo podél Vltavy. To bylo 14. ledna 2012, to si pamatuju naprosto přesně. Šla jsem si prostě jenom vyzkoušet, jestli je vůbec možné takovou vzdálenost překonat, jestli je možné to přežít. Tam došlo na další osudové setkání s Lídou Filipovou a byl tam tenkrát u toho i Pavel Marek. Shodou okolností to byl tenkrát také jeho první maratón. Teď běhá strašně moc ultra, Spartathlon a podobné záležitosti. Od té doby se tomu vždycky společně smějeme, když se potkáme. Pak jsem běžela ještě jeden maratón někde u Mělníka už jako závod. A ještě ten rok padly hned všechny tři Horské výzvy. Byla jsem na maratónské trati Silva Nortica Runu a došlo i na MUM Moravský Ultramaratón. To vše zhruba od ledna do srpna. Takže během půl roku. Hlavně, ať si ze mě nikdo nebere příklad!

Jela jsem s tím, že uvidím. Běžela jsem jeden den, druhý den... Je tam i možnost zkrácené „mini" verze, kdy se běží první, pátý a sedmý den. To je ale takové divné, co by tam člověk mezitím dělal? Takže jsem dala tři dny, řekla jsem si, že už jsem vlastně v polovině, ježkovy voči já to dám celé! Byla tam hodně pěkná atmosféra a taková komorní akce. Bylo nás asi třicet, co běželo 7x43 kilometrů. A já to tam tenkrát vyhrála mezi ženami.

No... nezastavím se. Vstávám mezi pátou šestou, to jdu plavat do bazénu. Pak přijde na řadu škola nebo práce, takže restaurování nebo příprava knih v rámci projektu v Národní knihově. Večer zase trénink, běh, kolo nebo můj oblíbený crossfit. Zalehnout se snažím kolem té jedenácté.

Loni touto dobou jsem si pořídila úplně základní silniční kolo, abych šetřila kolena při přípravě na 300kilometrový závod v Alpách PTL, a samozřejmě se mi to zalíbilo. K mému vyhlédnutému triatlonu zbývalo už „jen" plavání, ale... Mou další metou se tak stal triatlon. Ten sport se mi vždycky hodně líbil, ale říkala jsem si, že bych to nezvládla, jelikož jsem neuměla plavat kraul. Pouze prsa, styl, o kterém jsem posléze zjistila, že v praxi taky vypadá úplně jinak! Takže loni na jaře jsem začala trénovat pod vedením zkušenějších a teď se chystám zatím na polovičního Ironmana.