Dvouhodinové peklo dal na 35 chlebíčků

Pražský závod vyhrál keňský běžec Daniel Kinyua Wanjiru. Já ho viděl, běžel jsem s ním. V jednom místě jedenadvaceti kilometrů se mihl kolem mě v protisměru. Jako kosmická střela soupeřící s kanónem z devatenáctého století. Dvě sekundy a zmizel. Tím skončil můj veškerý kontakt s elitou tohoto závodu.

Téměř dvouhodinová šichta mi svět zprotivila na další tři hodiny po dosažení cíle. Před třemi měsíci jsem skočil do běhání, obyčejného sportu, který je v podstatě snadný - prostě jen běháte.

Nervozita, zima, ale jinak pohoda. Na startu štrůdl, který čítal přes dvanáct tisíc hlav. Ti všichni se vydali na zteč. S kolegou, který mi měl pomáhat, táhnout, dělat vodiče jsme se postavili na start. Vše v pořádku. Sedm minut po oficiálním startu jsme vyběhli i my, robota započala. Nastal boj s časem, tělem, hlavou, ještě že tam byly ty chlebíčky, které dávaly sílu.

Po prvních pěti kilometrech relax, říkal jsem si. Až mě to překvapilo, jen vydržet.

Jenže nastal problém. Jak jinak. Na devátém kilometru se mi René ztratil. On chtěl vodu a šel doprava, já chtěl vodu a namířil jsem to na druhou stranu. Během pár sekund nás několikasethlavý dav rozdělil jako nemilosrdně valící se povodňová vlna. Potkali jsme se až v psí boudě Seznamu, když bylo po všem a sběrný autobus sbíral padlé.

Takže já, který potřeboval tahouna, jsem se musel spolehnout na sebe. Nic moc pocit. Navíc o kilometr dále se pětka vlevo nahoře rozhodla, že plomba jí už nebaví. Zubaře na trati těžko seženete takhle narychlo, takže jsem dal kus chrupu do kapsy a moc tuhle skutečnost neřešil.

Do poloviny zápolení větší běžecký problém nebyl, ale nastal. Mírné trápení a od patnáctého kilometru stav, který se vyvíjel jedním směrem. Zhoršoval se a bolel. Mohl jsem zpomalit, zastavit, jít, ale to bych prohrál sám se sebou, takže jsem nasadil zkřivený výraz a krájel metr po metru.

Tři kilometry před cílem jsem běžel jen setrvačností, pokud bych zastavil, už by mě nikdo nenahodil, byl bych jako baterka po záruce. K tomu jsem musel bojovat s vlastní hrdostí. Běžkyně, které mohlo být přes padesát let, do výšky jako dětské lyže, se rozhodla, že bude závodit. Byli jsme jako na gumě. Jednou ona tři metry přede mnou, pak jsem zase já nasadil k dvoumetrovému trháku. A takhle pořád dokola jako jojo. Dva kilometry mi trvalo, než jsem ji definitivně ukázal záda s nápisem behani.sport.cz a slavně zvítězil.

Po této mini bitvě jsem zkontroloval hodinky a zřel stav, že do cíle mám už jen pár set metrů. Chyba. Jak jsem se vyhýbal pomalejším běžcům, občas to vzal ze strany na stranu, naběhal jsem navíc tři čtvrtě kilometru. Blbec.

Při ceduli, která oznamovala osm set metrů do konce trápení, jsem věděl, že se cíle dočkám, ale než jsem definitivně zastavil, tak to ještě trvalo. Doběhl jsem a chtěl pít. Požádal jsem dobrovolníka o vodu, kterou držel. Neuspěl jsem. „Ta je na ruce," pravil omluvně. Síla na protesty nebyla, dal jsem první půlmaratón pod 1:49 a šel si za odměnu dát hamburger, hranolky a pivo. Chlebíčků jsem měl už plné uši.