Drzá Anička vypravuje: Sport v těhotenství. Běh, posilování, sauna, pivo...

Udivených lidí je už míň, čímž považuji svoji misi ‒ osvětu o běhání v těhotenství ‒ za úspěšnou. Asi už k lidem ta informace taky došla, že je to normální (smích). Ale sem tam se taky ještě objeví nějaký divič, jako třeba tenhle víkend na závodech u jednoho stánku: "Ale ty neběžíš, ne? To se nemůže, ne? Ježiš, tak buď opatrná, já bych se bál, že to dítě vyklepu." Rodina a přátelé i ti, co u prvního těhotenství o mém běhání pochybovali, už jen mávli rukou, kývli hlavou: "Jasný, zase dál běháš, to se dalo čekat, na tom není nic divnýho..." Spíš by je překvapilo, kdybych si najednou dala nohy na stůl a nic nedělala.

Tohle těhotenství jsem ale povýšila na jiný level, běhám totiž nejenom s pupkem, ale ještě s kočárkem (asi 20 kg i se synem), no a to je jiná! Zase jsem za totálního exota, protože tohle tady taky ještě není normální. (smích) Zastavují mě lidé, ptají se, v kolikátém jsem měsíci, jak můžu běžet a ještě tlačit takovou zátěž...

Jsem strašně voráchlá! (smích)Takže jestli to tak půjde dál, pokud budu ještě někdy těhotná, myslím, že si během toho střihnu celý maraton. Když jsem čekala Sebíka, od nějakého pátého, šestého měsíce jsem běhala maximálně 5 kilometrů, od sedmého měsíce jen dva tři na páse ve fitku na zahřátí před tréninkem. Zaprvé jsem sama neměla dostatek informací, takže jsem si nebyla úplně jistá, jestli se to teda může a je to stoprocentně bezpečné, zadruhé, když už jsem byla víc provařená a sledovaná, pořád mi cosi v hlavě říkalo: "Jako jestli teď potratíš, tak nejen, že uděláš strašnou radost těm odpůrcům, ale veškerou svoji snahu o tu osvětu pohřbíš, a kdo pak uvěří, že je to bezpečné!?" A můžu být stoprocentně přesvědčená, že běháním potratit nelze, těm lidem to pak nevysvětlím a nevymluvím...

A k tomu aktuálnímu těhotenství, teď na přelomu šestého a sedmého měsíce jsem běžela závod na 14 kilometrů. S kočárkem dávám pravidelně sedm až jedenáct, pětikilometrové závody plánuji ještě v osmém a devátém měsíci. Druhá věc tedy je, že technika běhu jde absolutně do háje. Mění se mi těžiště těla, dopady už rozhodně nejdou zlehka na špičku, ta náhlá zátěž (10 kilo jsem nabrala za 3-4 měsíce, takže vlastně strašně rychle) je pro tělo šílený šok. Je to znát na kloubech, pánvi, při dopadu na klenbě nohy, kotnících... Takže si budu víc užívat kratší vzdálenosti, na kterých jsem ještě schopná běžet docela slušný tempo, předbíhat lidi na závodech a usmívat se, jako by mi nic nebylo. (smích)

Co lékař, to jiný názor. Tohle těhotenství jsem poznala další dva nové. Ta jedna doktorka s tím nemá problém, ale že by mě vyloženě podpořila a chtěla se o tom nějak víc bavit, to taky ne. Spíš ji překvapilo, že chci ještě v šestém měsíci letět šest hodin letadlem, to jí prý přijde víc nebezpečné... A druhý doktor, starší pán říkal: "Teď je to takové moderní, tak klidně běhejte, jste v pořádku, ale ten půlmaraton nedoporučuju – ačkoliv jsem neslyšel o případu, kdy by těhotná kvůli běhu potratila. Stejně vám ženám ale nerozumím, že to nemůžete těch pár měsíců bez běhu vydržet. A doma bych vás teda mít nechtěl."

Dráždím strašně ráda! Zaprvé jsem si jistá v kramflecích, takže mě nedostane žádný komentář. Na všechny jsem schopná reagovat, v klidu vše vysvětlovat, obhajovat a oponovat. Zadruhé je pořád ve mně vystudovaná novinářka, sociální průzkumy miluju! A když hážu do velkých skupin nějaký svůj extrémní příspěvek, nedělám to, abych se pochlubila a chtěla slyšet poklony. Naopak se těším, kdo mi co zase napíše negativního, koho budu moct v dobrém smyslu poučit. Těch několik minut na vysvětlení, které tomu člověku věnuju, mi totiž stojí za to, že další jeden člověk bude vědět, že to jde.

Z reakcí na moje příspěvky je vidět, že osvěta kolem běhání a fitness v těhotenství je stále malá, že lidi pořád prostě neví. Aniž by si o tom něco nastudovali, tvrdí to, co je přeci obecná pravda, že se to nemá. A to mě štve. Naopak mě strašně baví diskutovat s těmi, kteří už mají nějakého tucha, dělají chytré, takže je to očividně zajímá, ale přitom přesně taky ještě neví. Těm já to všechno strašně ráda vysvětlím. (smích)

Babičku na hlídání využívám spíš na pracovní schůzky nebo když chceme s manželem na závod nebo sami do fitka, do kina... Takže v 90 % běhám s kočárkem. Jestli jsem měla super kondici po prvním porodu kvůli běhu a fitku s pupkem (18 kg navíc), tak co teprve teď, když k tomu ještě tlačím minimálně dvacetikilovou zátěž! Myslím si, že to je důvod, proč některé mámy od dvou tří dětí dokážou zdolávat svoje rekordy až po těch dětech, klidně po čtyřícítce. Takže očekávám, že na tý bedně budu jednou stát! (smích)

A manžel hlídá, jen když chci běžet déle než hodinu, přes těch deset kilometrů, což už teď není tak časté. To je totiž čas, po který vydrží Sebík spát v kočárku, pak už chce "ťap". O víkendu běháme s manželem spolu, kočárek si hezky spravedlivě po kilometru střídáme.

Oproti prvnímu těhotenství nestíhám běhat nebo cvičit tak často, se Sebíkem jsem byla v akci pětkrát šestkrát týdně. Teď jsem ráda, když to vyjde třikrát. A když dám čtyřikrát týdně běh a fitko ‒ to je svátek! Sebík ještě nechodí do školky, ne vždy se mi podaří vychytat čas na běhání v době, kdy by mohl v kočárku spát, do toho stále pracuji, ač většinou z domova... Sem tam si aspoň zacvičím doma. Takže myslím, že v prvním těhotenství byla fyzička lepší. Teď ale zase, když jdu běhat, běhám dvakrát třikrát delší vzdálenosti, do toho s tím kočárkem, to je taky záhul, takže těžko říct.

Jinak jsem logicky zpomalila, to je prostě přirozený s narůstajícími kily. Hůř se taky dýchá. Ale překvapilo mě, že teď v šestém měsíci jsem dala pětku i s kočárkem pod třicet minut, to jsem fakt nečekala. A taky mě překvapilo – s přechodem do posledního, třetího trimestru, jak se to najednou zlomilo a výkonnostní křivka sešupem spadla dolů. Zase je to logické, nemůžu se divit, mimčo už má svoje nároky a dělá si prostor.

To byl teprve maraton! Psala jsem ji rok ‒ v období, kdy jsem se po porodu připravovala na svůj první maraton vůbec, starala se o mimčo, domácnost, stále pracovala. Pak jsem znovu otěhotněla a oproti prvnímu těhotenství první trimestr strávila na záchodě. Místo toho, abych si užívala, že Sebík nám jen s jednou pauzou na mlíko spí celou noc od sedmi večer do šesti do rána, dospávala nebo trávila hezké večery s manželem, seděla jsem u počítače a psala a psala. Smekám před každým, kdo napíše knížku, já myslím, že už nikdy žádnou nenapíšu. Byl to prostě porod, ale jsem ráda, že Albatros s touhle nabídkou přišel. Že dalším kanálem přispěju k osvětě, že až bude nějaká nejistá těhotná běžkyně hledat informace o běhání v těhotenství, najde si k ní cestu.

Knížka je z části o mně, jak jsem těhotenství, týden po týdnu prožívala, jak jsem se vracela po porodu zpátky do formy, jak jsem uběhla svůj první maraton. Co je ale podstatné, z velké části je odborná. Nejsem lékařka, nechtěla jsem, aby z knížky vyznělo: "Tady ňáká Štumpf tvrdí, že běhat v těhotenství se může." Na knížce jsem spolupracovala s celou řadou lékařů, porodních asistentek, fyzioterapeutů a trenérů. A hlavně se spoustou běžkyň – maminek. Tím je knížka určitě věrohodnější. S odborníky řeším nejenom běhání v těhotenství, ale i posilování, problémy po porodu, jako je diastáza, co cvičit v šestinedělí, kdy vyběhnout, jak je to s tréninkem a kojením, jak běhat s kočárkem... Doplněna je o krásné ilustrace cviků v těhotenství, po porodu, s kočárkem.