Článek
S Hankou Dvorskou se setkáváme u příležitosti skvělého a velmi oblíbeného závodu koedukovaných dvojic z Řípu do pražské Troji – „Koloběh". Tenhle závod zraje jako Hanka sama a startovní místa bývají zaplněna krátce po spuštění registrací. Letos už se na něj nedostanete. Ale můžete si poslechnout zajímavý příběh o tom, jak vlastně závod vznikl. A třeba to za rok zkusit...
Hani, ještě než začneme, položím jednu velmi netaktní otázku, kterou bych vlastně klást vůbec neměl. Předem se omlouvám, ale kolik ti vlastně je? Opravdu to nemyslím špatně, vypadáš báječně a energie máš tolik, že by utáhla několik dorosteneckých ragbyových družstev!
Prosím tě padesát osm mi je, bude mi padesát devět. Letí to, ale já si jako nevzlykám. Není proč říkat si „Tývoe, už jsem stará, to je průser!" Všichni to máme stejné. Ještě pořád jsem schopná skákat z letadla i „bejzy", takže dobrý.
Hana Dvorská: Síla vůle, síla, voe!
facebook H. Dvorská
Myslíš base jumping? To musí být strašlivá pumelice adrenalinu, do toho bych nevlezl ani za všechna zlatá prasata světa!
U kaskadérů je to normální práce, nemůžeš bejt trdlo, ale všechno je maximálně zabezpečené. Nikdo není kaskadér proto, aby běžel proti zdi a zabil se, že jo. Musí to tak vypadat, ale je to všechno ošetřené. To base jumpy ošetřené nejsou. Tam je jen jeden padák. Když skáčeme normálně z letadla, tak máme ještě záložní padák, ten tady není. Parašutismus je vlastně hodně bezpečný sport. Ve vzduchu se nemáš o co praštit. U base jumpu skočíš ze skály, letíš podél ní a máš jen jeden pokus. Otevřít se padák musí ve správný čas a správně, nesmí se překřížit. Takže base jumperů se zabíjí docela dost, až je to hrozné. Ale mně to stálo za to, protože to je opravdu megaadrenalin. Tady jsem ho opravdu zažila. Když jsem stála na tom šutru na té skále, tak jsem si říkala, co tam vlastně dělám, jak jsem se tam dostala? Po otevření se mi normálně takhle klepaly ruce (Hanka má za sebou více než 1000 seskoků s padákem z letadla, je bývalá juniorská reprezentantka ve vzdušné akrobacii – pozn. red.). Pak jsem si říkala: Ty jo, tak tohle byl asi ten adrenalin. Tohle jsem zažila poprvé v životě.
Není to asi poprvé, co v tvém životě bylo něco poprvé... Třeba jedna velmi úspěšná akce. Jak to bylo úplně poprvé s Koloběhem? Vystoupala jsi po vzoru praotce Čecha na Říp, zahleděla se do krajiny a uzřela v dálce závod veliký, jehož sláva hvězd se dotýká?
Koloběh Říp-Praha jsme začali před dvaceti sedmi lety s bývalým manželem Jardou. To jsem zrovna pekla na Vánoce a Jarda říká: Pojď se proběhnout! Poběžíme něco delšího, pojedeme na Říp a odtamtud do Prahy, to bude hezký! A já na to: To teda ne, nejsem blázen! Padesát kilometrů?! Tak jsme se domluvili, že si vezmu kolo a budu ho doprovázet. Na trase ale Jardovi nějak došlo a chtěl půjčit kolo. A že mám běžet zase chvíli já. Tak jsme to takhle nějak doplácali až k nám domů do Holešovic. Druhý rok bylo na Vánoce zase moc hezky, já zase pekla a říkám: Hele, pamatuješ, jak jsme běželi z toho Řípu loni? Domluvili jsme se, že to půjdeme znovu, ale přizveme kamaráda s kamarádkou. Chlapi že poběží a my holky si budeme klábosit na kole. Další rok jsme řekli ještě dalším lidem, běželo nás asi šest dvojic a ti kluci už začali trochu závodit. Pak se to tak nějak nabalovalo, to nás bylo už asi třicet, tak jsme od kamaráda pronajali autobus. A tak jsme začali jezdit na Říp vlastním autobusem. Další roky jsme už měli dva, pak tři. Teď jich je osm. Jak se to rozrůstalo, chtělo to organizační ženskou ruku, tak jsem to začala nějak kočírovat. Autobusy, vleky na kola, pronájem prostor, ceny, diplomy, občerstvení, časomíry, sponzory... Začínalo to u nás doma, ale tam jsme se postupem času už vážně nevešli.
Koloběh: Předávka bicyklů.
www.kolobeh.com
Co byla největší překážka na cestě za závodem, který se teď podle tvého původního vzoru už i kopíruje?
No, pak mě jednou opustil manžel, to byly takové horší chvilky a i se závodem to vypadalo všelijak. Jeden rok byly dokonce vypsané závody dva. Jeden Jardův a jeden můj. To byla legrace! (smích) Jardovi se tenkrát přihlásily asi čtyři dvojice, mně asi dvě stě dvojic, tak on to pak zabalil. Čtvrtý rok to teď takhle dělám já s parťákem z Bootcampu Martinem Gablou. Je to makačka, ale pořád nám závod dělá radost. Chci to dělat za nějaké rozumné ceny, nechci to šponovat já nevím kam jako ty velké závody a chtít po lidech nějaké tisíce. Na druhou stranu tam ty lidi musíme z Prahy dovézt, jejich kola naložit na speciální vleky, po cestě zajistit občerstvení, kvalitní časomíru, pronájem loděnice v cíli s možností teplé sprchy, odbahnění kol, lidi zase nakrmit... Každý dostane diplom, máme i nějaké ceny, v tombole vyhrají samostatný seskok z letadla! Chceme to těm lidem udělat hezké, aby to ještě nebyl ten megazávod, aby se všichni tak nějak znali, kamarádili, aby to zkrátka byla hezky prožitá sobota.
Koloběh: Organizační duo v plné parádě.
www.kolobeh.com
Kolik teď teda stojí registrace na Koloběh?
Teď je startovné šest set korun. Z toho nám po zaplacení nákladů moc nezbude. Organizátorům chci taky něco dát, když někde venku celý den mrznou. Jídlo, pivo každý dostane, loni jsme začali dělat čelenky... No, výdělek skoro žádný, ale mně je to jedno, tohle není zdroj mé obživy, důležité je neprodělat. (smích)
Nejsou to Nové Ouholice?
www.kolobeh.com
Máš za sebou opravdu hodně těžké chvilky. Co pro tebe naopak bylo jasnou září v temné noci? Máš se závodem spojený i nějaký ultra-pozitivní zážitek? Samozřejmě kromě toho, že pár set lidem prosvětlíš minimálně celý víkend.
Starosta Nových Ouholic, pan Martin Exner, si časem všimnul, že mu tam před Vánocemi skrz ves běhají nějací lidé. On si mě normálně nějak našel, volal mi a žádal mě o svolení, jestli ženy z jeho okrašlovacího spolku můžou napéct a navařit těm našim závodníkům. To je prostě neuvěřitelné! My teď běžíme skrz Ouholice, tam transparenty, obrovský švédský stůl se štrúdly, buchtami makovými, tvarohovými, třešňovými... všichni tleskají, atmosféra je tam jak na mistrovství světa. Prostě neuvěřitelné. Ale protože jsou Ouholice poměrně blízko od startu, asi dvacet kilometrů, a ne všichni se tam zastavují, tak starosta pak vezme auťák a celé to přesune do Klecan. Tam už jsou všichni zmrzlí, hladoví. Hele, borec normálně. A ten starosta už to s námi i běžel. A běhá to i jeho syn Mikuláš. Tak to je takové hezké.
Jsou to Nové Ouholice!
www.kolobeh.com
Měla jsi někdy o závod, o takové své sportovní dítě, strach?
O závod snad ani ne, ale o závodníky určitě. Loni jsme běželi a během závodu spadla Trojská lávka. Metr za jednou dvojicí a metr před jinou dvojicí. Několik set tun betonu! Naštěstí to nikoho ze závodníků nezranilo ani nezabilo. To prostě vůbec nechápu. Byl to opravdu velký průšvih.
Koloběhu jsem se před lety sám dvakrát účastnil. Přišlo mi, že je každý rok trochu jiný, pokaždé bylo něco víc vymazlené. Jak je to teď, stále to platí? Máš ještě nápady, co zlepšovat? Jde to vůbec ještě?
Máme lepší časomíru, lepší zázemí po doběhu v loděnici FTVS UK, traťové komisaře po trati, doprovodné vozidlo se zdravotníkem, ale poslední ročník jsme to zase o něco víc vyšperkovali. Nahoře na Řípu je kaplička, ale bohoslužby tam v sobotu ráno nejsou. Tak jsem volala někam do Roudnice zjistit, kdo má tu kapličku na starosti. Pak panu kastelánovi, pak panu páterovi z probošství Roudnice, pak panu zvoníkovi, co zvoní na Řípu... A klaplo to! Takže když jsme závodníkům dávali poslední rady na cestu, začaly zvonit zvony a za zvuku zvonů se startovalo. To bylo moc krásné! Navíc se nám ještě povedlo spojit to s charitou. Závodníci přicházejí na start v teplých věcech, starých teplákovkách a podobně, ale nechtějí to vláčet celou cestu s sebou, tak nepotřebné oblečení pod kapličkou nechají pro charitu. Pánové z diakonie si s pytli přijeli pro věci a nestačili se divit. Netušili, že tam toho může být tolik, když nahoru přijde čtyři sta lidí a svlékne se! (smích) To ale ve skutečnosti nebyla žádná sranda, oni neměli ani dost pytlů a do auta se jim to nevešlo, no celý víkend to tam pak nosili. Tak tohle letos taky ještě řešíme.
Koloběh není nic pro "šampóny"!
www.kolobeh.com
Jak bys úplně jednoduše popsala závod?
Koloběh běží vždy kluk s holkou a mají jedno kolo. Jeden běží druhý jede a střídají se. Může to být partnerská dvojice nebo kamarádská, každopádně je trasa vždy super prověří. Když běžíš padesát kilometrů v mrazu a mokru, tak se každý odkope. Buďto to tu dvojici ještě víc sblíží, nebo naopak. (smích) Já jsem ráda za to, že velká většina dvojic dobíhá s úsměvem na tváři a po závadě jsou opravdu šťastní a nadšení z toho, že to spolu dokázali.
