Česká kaskadérka má těžkou závislost

Myslím, že opět skvěle. Máme spoustu nadšených reakcí od účastníků a kvůli tomu to děláme. Letos se tato akce (muž a žena, jeden bicykl, 50km trať – pozn. red.) konala po šestadvacáté. Vzniklo to tehdy úplně nenápadně, když jsem si od vánočního pečení chtěla odpočinout pohybem a s bývalým manželem jsme se z Řípu na jednom kole dostali zpátky do Prahy. Obliba a počet účastníků postupně narostl, letos bylo přihlášeno 200 dvojic, z nichž od rotundy na bájné hoře startovalo 177, jenom dva páry se nedostaly do cíle.

Dalibor je skvělý člověk a hodně rychlý běžec. Krátce po začátku závodu se to pro nás dost zkomplikovalo a málem jsme skončili, ještě než jsme začali. Dalibor měl v úvodním sjezdu z Řípu na kole nepříjemný pád, který se neobešel bez zranění. Čekala jsem na něj pod horou a tušila jsem, že se něco stalo. Chvíli jsme řešili, jestli to Dalibor zvládne a pak se rozhodli pokračovat. Narazil si rameno, loket i bok, a bylo pro něj hodně bolestivé držet řídítka kola. Prvních dvacet kilometrů jenom běžel. Z téměř posledního místa jsme se dostali až na konečné 45. místo, což je super. Má můj velký obdiv. V cíli se na něj podíval můj syn zdravotník a poslal ho na sešití několika ran do nemocnice.

Stalo se to krátce po poledni, kdy vlastně dobíhalo/dojíždělo největší pole sportovců do cíle v trojské loděnici. Mostek spadl těsně před a těsně za jednou z dvojic, pro které to byl velký šok, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. Kdyby tomu tak bylo, tak bych asi nejspíš už žádný další koloběh neorganizovala. Říkala jsem, že kolem našich závodníků bylo v tu chvíli velké hejno strážných andělů.

Od začátku října se tomu věnujeme vlastně každý den, máme jednotlivé úkoly s Martinem pečlivě rozdělené. On má na starost propagaci, značení trati, finance a další věci, já domlouvám různou formu podpory, zajišťuji autobusy, komunikuji se sponzory a jiné. Hrozně ráda bych všem dobrovolníkům, kteří nám pomáhají, poděkovala. Bez této pomoci bychom koloběh vůbec nemohli pořádat. Snažíme se to dělat srdcem, aby si všichni zúčastnění odnesli krásný a nezapomenutelný zážitek.

Jak říkáš, těch aktivit mám opravdu hodně a jsem za to ráda. Přes deset let organizujeme třikrát týdně cvičení inspirované americkými vojáky – Bootcamp. Začínáme před sedmou ranní v pražském Tyršově domě a skupina lidí různých výkonnostních úrovní čítá přes 30 nadšených sportovců z řad mužů i žen, kteří k nám přicházejí s různorodou motivací něco dělat se svojí fyzickou kondicí. Toto cvičení vlastně vzniklo z kondičního cvičení pro muže, které jsem organizovala pravidelně od roku 1978 až do 2008. Mýma rukama prošlo kolem 1000 sportovců z řad horolezců, vodáků, paraglidistů, outdoorových nadšenců či běžců. S mnohými jsme stále v kontaktu a máme mezi sebou krásná přátelství. Také mě živí práce instruktorky skupinových lekcí v Holmes place a osobní trenérky.

Těch filmů je celá řada. Namátkou můžu jmenovat Letopisy Narnie, Troju, Van Helsing, Deník Anny Frankové či Blade. Většinou jde o různé pády z vysokých budov, válečné scény, vyprošťování se z hořících aut nebo simulované sebevraždy. Právě v tomto týdnu hraji ve filmu natáčeném v Praze Carnival s Orlando Bloomem v hlavní roli. Má to být temné fantasy a na plátně budeme i s mojí dcerou a vnučkou. Hraju tam nejspíš nejstarší vílu, co kdy na plátně byla.

Nejhorší to bylo při natáčení v Turecku, kdy mi simulovaný výbuch bomby způsobil těžké zranění kolene s kašovitě roztříštěnými menisky. Následné operace byly velmi komplikované, mám plastiku a dodnes šrouby v noze. Skoro rok jsem kvůli rehabilitaci byla úplně mimo provoz bez možnosti aktivního sportování. Aspoň, že jsem v té době mohla plavat.

Od mala jsem ráda hrála na kytaru a zpívala, což se hodilo na různých sportovních výjezdech na FTVS a dalších akcích. Před rokem jsem se nadchla pro bicí a snažím se poctivě cvičit. V Modřanech mám skvělého lektora Honzu Podzimka, který mi dává pěkně zabrat. Od nového roku jsem si dala předsevzetí, že budu cvičit každý den. Bubnování je pro mě skvělá meditace a vytržení od běžných povinností. Mým snem je jednou hrát v nějaké kapele, kde budou hrát „dědulové" jako jsem já a budeme se u toho bavit.

V mém věku už žádnou výkonností díru do světa neudělám, snažím se spíš vést lidi k pocitům radosti z tohoto sportu, což je pro mě prioritní. Samozřejmě si čas od času nějaký ten běžecký závod dám. Ráda běhám Velkou kunratickou, Běchovickou desítku, Sild kros, Říčany nebo Běh lyžařů v Senohrabech. Delší štreky bohužel kvůli šroubům v koleni nemůžu absolvovat, po dvou hodinách běhu mi to natéká a hodně to bolí. Neběhám s žádnými měřiči ani sluchátky, což je u mnohých běžců dnes moderní. Snažím se vnímat své tělo a krásu okolní přírody, kde se pohybuji. V zimě jezdím velmi ráda na běžky, mnohokrát jsem absolvovala Krkonošskou 70 a další akce podobného typu.

Nedávno mě připravil můj přítel Emil, který je skvělý skydiver a ještě lepší basejumper na skok ze skály. B.A.S.E Jump jsem skočila ze skály Brenta nad Lago di Garda, což byl naprosto fantastický zážitek. Totální mix původního strachu a následné euforie. Pořád žiju naplno!